Co se na mě tak šklebíte?

Jo vy se nešklebíte, vy se takhle tváříte normálně? Tak to se omlouvám, nějak jsem si odvykl…Je to tak, asi jsme si odvykli. Ty roušky měly zůstat nadobro, kdo se má teď na ty ksichty dívat.

Přestože bylo až dosud zbytečné chodit po ulicích v rouškách, ale my jsme si je i tak disciplinovaně navlékli, a ještě jsme se počali předhánět v tom, kdo jaký model vymyslí a kolik takových prototypů vytvoří (jiní se zase začali předhánět v tom, za kolik je od nějakého kuriózního dodavatele koupí), tak už jsme to tak mohli klidně nechat. Ono to má své výhody, a to nejen pro lupiče nebo fotbalové výtržníky.

Člověk má v roušce neboli ústence takové větší soukromí, může klidně na někoho dělat ksichty, a pokud neumí ukázkově valit bulvy nebo nedisponuje asi tak třemi sty výrazy očí jako naše Cassi, tak v zásadě nikdo neví, jaké vyjadřuje emoce. Fiksíruji-li nějakou apetittlich dámu, je pouze patrné, že na ní čumím, ale nikdo nevidí ten celkový vilný výraz v mé tváři a není patrné, jak mi kanou sliny. Tuhle jsem se velmi přísně díval na jakési rozdivočelé výrostky (to ta absence školní docházky) a oni si toho vůbec nevšímali. Když jsem pak doma ten zlý pohled předváděl ženě, řekla mi ta, že vypadám, jako že mě něco bolí. Uklidňoval jsem se tím, že jsem ani já nepoznal přes jejich roušky tu hrůzu v jejich tvářích.

Rouška pochopitelně poskytuje i větší anonymitu. Jsou sice lidé, kteří o ni nestojí, ale mnozí naopak nestojí o to, aby je někdo zastavoval v domnění, že mu připomínají spolužáka ze základky, a nemusíte se ani zastavovat na povinou konverzaci se sousedy, kteří vás mají někdy problém poznat i bez toho hadru. A to nemusíte být ani celebrita, která bez tmavých brýlí neudělá ani ránu. Pro mě osobně to sice žádný významný přínos nepředstavuje, protože prý mám velmi typické držení těla a chůzi, a hlavně všude tahám poměrně nápadného psa, ale chápu, že mnozí jiní, jejichž chůze neevokuje lidoopy a chodí po tomto slzavém údolí bůhvíproč bez parťáka, to jistě ocení.

Rouška je velmi praktická i v lůně přírody. Dnes již totiž prakticky nikdo není bez nějaké alergie. Jsem v tomto smyslu opět spíše výjimkou, žádný pyl mě nedráždí, zato jsem čím dál tím více alergický na lidi, což, jak už bylo řečeno, rouška také řeší. Moje alergie není v roušce patrná a někdy možná ani nepropukne, protože orouškovaný jedinec ji, pokud nepromluví nebo něco neudělá s tělem, třeba ani nevyvolá. V přírodě se však stále něčemu divím, tudíž mě rouška chrání před tím, aby mi cosi vletělo do otevřených úst.

Vlastně se docela podivuji, že roušky nepoužíváme odvždy, že to byla dosud výsada kovbojů, motorkářů, zdravotníků, lakýrníků, asijských slečen modelujících nehty a těch pánů ukrajinské národnosti, co mlátí kladivem do zdi a ono to práší. Už jsme jako lidstvo mohli být s rouškami o krůček dále. No, díky tomu neviditelnému šmejdu, a hlavně díky tomu, co se kolem něj strhlo, jsme přeci jenom k této naší nezbytné výbavě dospěli. Takže: Vám poděkování a lásku Vám, kéž zněly by jak zvony, vždyť já ne sám, jsou nás už miliony. Snad všichni se vám jednou v něčem vyrovnáme, teď poděkování vám aspoň posíláme*, vládo a krizový štábe!

* Kurzívou psaný text jsem si bez dovolení půjčil od kolegy S. K. Neumanna