Brdské historky VIII. Potíže s bleskopravcem

Tehdy o prázdninách pršelo v Brdech dohromady čtyřikrát. Vždy to bylo spojeno s bouřkou, a vždy jsem při tom byl na rozhledně, tedy bouřce nablízku. Jen jednou jsem však při tom byl nablízku věštce.

Mám bouřky rád, rád je pozoruji, a to nejen z bezpečného úkrytu, ale i z méně bezpečného přírodního stanoviště. Trpím totiž jakýmsi asi ne zcela opodstatněným pocitem, že se mi při bouřce nemůže nic stát. Toto moje postpubertální přesvědčení vzniklo kdysi dávno, když jsem prodělal bouřku na hoře Klin v Roháčích. Dostal jsem se tenkrát na této přes dva tisíce metrů vysoké, odlehlé a zcela holé hoře přímo do centra náhlé bouře, která dříve, než jsem stačil z kopce utéct, byla náhle nade mnou, pode mnou, vedle mě, prostě všude. Blesky za ohlušujícího rachotu létaly všude kolem, a já ležel zcela paralyzovaný v suti pod vrcholem hory, ze které se valila voda společně s kamením. Ve zdraví jsem to přežil a dle hesla co tě nezabije, to tě posílí, jsem si pak dlouho připadal jako Waltariho Turms Nesmrtelný, blesky pokřtěný. Časem jsem se stal poněkud pokornějším, ale, jak už jsem uvedl, mám stále bouřky rád a nebojím se jich.

Tato skutečnost by tak měla zabezpečovat dostatek pochopení pro člověka, který se domáhal před blížící se bouřkou vstupu na rozhlednu.  Pochopení je však jedna věc a zodpovědnost správce rozhledny druhá.

„Pane, jste na jednom z nejvyšších kopců široko daleko a chcete na osmnáctimetrovou rozhlednu se čtyřmi hromosvody, které jsou na vyhlídkové plošině vodivě spojeny s kovovým věncem zábradlí. Pokud někam sem udeří blesk, bude to právě tam, kam se chystáte jít. A já si to na zodpovědnost nevezmu.“

Muž se zasmušil, počal se rozhlížet a po chvilce nalezl, co hledal:

„Tady čtu, že vstup na rozhlednu je na vlastní nebezpečí, takže to vaše zodpovědnost není,“ kontroval.

Už jsem byl však rozhodnutý: „No já si myslím, že když chce třeba sebevrah vyskočit z okna, není projevem zodpovědnosti mu to okno otevřít, ale naopak mu vstupu k oknu zabránit, byť mi jinak do jeho úmyslů nic není. Já vás prostě na tu věž nepustím a tím to hasne!“

Chlapík se rozčiloval a vyhrožoval mi, že si bude stěžovat. V duchu jsem si říkal, u koho si tak asi lze tady stěžovat, respektive u koho si lze obecně stěžovat na to, že je mu odepírána možnost spáchat sebevraždu pomocí blesku.

Jelikož to byl ale takový neduživý stařík, nebylo pravděpodobné, že by se mu na schodiště podařilo dostat násilím a nutno říci, že se o nic takového ani nepokoušel.  V té chvíli se ozvalo hřmění, téměř se setmělo a na palouk před rozhlednou dopadly první těžké kapky. Návštěvníci, kteří na lavicích konzumovali svá piva a tatranky, a se zájmem sledovali výše uvedenou diskusi, náhle vypadali, že by jim vůbec nevadilo přesunout se z pod stromů do přízemí věže, kde bylo kolem bufetu několik křesílek a lavice. Všechny jsem je s rostoucí frekvencí kapek dovnitř zval, dobře věda, že to může mít výrazný vliv na dnešní tržbu. Bouřkomilovnému návštěvníkovi jsem pak oznámil, že buď si tady sedne na židli, nebo půjde ven do deště.

„Třeba se vám někde dále od rozhledny podaří najít strom, do kterého to dneska práskne,“ dodal jsem poněkud sarkasticky.

Stařík se se zarputilým pohledem posadil a po celou dobu bouřky již mlčel. Bouře byla poměrně krátká a po půlhodině přestalo i pršet. Do věže, ani do ničeho jiného v její blízkosti blesk neudeřil, což mělo za následek vyčítavé pohledy toho člověka. Ten následně odmítl mé pozvání na vyhlídkovou plošinu a mezi zuby procedil:

„Tak vidíte, klidně jsem tam mohl být, nic by se nestalo!“

Jen jsem zakroutil hlavou a odpověděl mu: „Já jsem vám přeci neříkal, že sem při každé bouřce udeří, ale to riziko je prostě docela velké. Kdybyste stál nahoře a držel se zábradlí, tak je to jistá smrt rovnou spojená i s kremací. Co vás to, člověče, vůbec napadlo?“ vyzvídal jsem.

Chlapík se nepřestával mračit, ale přesto se pomalu jal své pohnutky vysvětlovat: „Já z blesků předpovídám budoucnost,“ řekl mi poněkud ostýchavě.  

„Potřebuji být s bouří v přímém kontaktu, jinak to nefunguje,“ dodal zkroušeně.

Tak tedy bleskopravec, řekl jsem si v duchu, a toto poněkud překvapivé doznání mě opět vrátilo k Waltariho románu. O svých zkušenostech s bouřkami jsem ale raději pomlčel a místo toho jsem pod dojmem určité lítosti, že jsem neumožnil konání jakéhosi okultistického obřadu, jsem se počal dotazovat, jak takové věštění probíhá. Hodně jsem se snažil, aby z mých otázek nebyla patrná ironie, a snad se mi to i povedlo, protože po chvíli váhání mi to stařík počal vysvětlovat.

Z toho výkladu bylo patrné, že tento host je vlastně „původním povoláním“ augur, tedy ptakopravec, což byl ve starém Římě úředník vykládající vůli bohů z letu ptáků, a bleskopravectví je pro něho jen takovým vedlejšákem. Ubezpečil jsem ho tedy, že rozhledna je i na pozorování ptáků jako dělaná a jemu samotnému za účelem věšteb kdykoli k dispozici. Vyslechl jsem pak řadu „smělých teorií“ ohledně blesků i tahů ptactva, ale již brzy po augurově odchodu bych je asi nedokázal dobře interpretovat. Patrně mě příliš neoslovily, přesto se tento muž stal velmi zajímavým a cenným kamínkem do mozaiky kuriózních návštěvníků rozhledny.

Asi čtrnáct dní po této události časně nad ránem do rozhledny blesk praštil. V kamenné stavbě tohoto typu je to poměrně sugestivní zážitek. Vylítli jsme s Cassiope asi půl metru vzhůru z pelíšků a notnou chvíli jsme se vzájemně uklidňovali, že je to přeci úplně normální, když blesk udeří do místa, které je k tomu jako stvořené. Kde byl v té době bleskopravec, mi známo není.