Zpověď jednoho ošklivého čmouda

Vyjádřit své niterné emoce a pocity lze různě. My, bílí Evropané to prý děláme pěkně v souladu s naší kulturou a pod vlivem našich tradičních hodnot. Jak to ale dělají jinde? Převažuje názor, že asi jinak, protože jsou přece jiní.

Když jsem se před lety začal intenzivněji zabývat arabskou kulturou, což není prakticky možné bez obecného studia islámu, měl jsem k tomu jeden zásadní impuls a více různých pohnutek. Jednou z nich byla i skutečnost, jak zkreslené a zploštělé mi přišlo naše vnímání nejen oné kultury, ale i celé problematiky muslimského světa. Bylo mi divné, jak vzdělaní a civilizovaní příslušníci vzdělané a civilizované země dokážou z jakýchsi egocentrických pohnutek, které ovlivňuje také strachem a mediální masáží vyvolaná nenávist, hodnotit kulturu, kterou prakticky neznají, a to pouze na základě toho, jakými negativními projevy se nějaké extrémy islámské civilizace dostaly do interakce s civilizací naší.

Naučili jsme se hodnotit islám na základě činů náboženských fanatiků, teroristů a z různých důvodů frustrovaných jedinců, aniž bychom si uvědomovali, že by nás asi nemile překvapilo, kdybychom byli coby křesťané hodnoceni podle Svědků Jehovových, Kukluxklanu a jednotlivých asociálů. Historii muslimského světa pak vnímáme na základě toho, do jakých konfliktů se Arabové či Turci dostali s křesťanskými mocnostmi. Jako by se snad patnáct set let křesťané vesele nevraždili mezi sebou, násilně neexpandovali do nekřesťanského světa a nezneužívali své náboženství. I životní styl muslimů máme tendenci stále paušálně vnímat jako cestu bigotního vyznavače šaríi bez toho, abychom se něco dozvěděli o značných rozdílech a z toho vzniklé pestrosti tohoto světa. 

Nepokoušel jsem se nikdy hledat žádný relevantní výzkum, ale jsem přesvědčen, že pokud bych se zeptal průměrně vzdělaného našince, co ví třeba o arabské literatuře, vzpomněl by si na Korán a možná třeba také na Avicenu (ibn Síná), jako na nejznámější osobnost středověké islámské kultury a vědy. Sečtělejší „respondenti“ by si možná rozpomněli na staroarabskou beduínskou poezii či perskou poezii reprezentovanou Háfezem ze Šírázu nebo Rúmím.  O novodobé turecké, arabské či perské literatuře má však nějakou povědomost asi málokdo (jednou z výjimek může být kdysi komunistickým režimem protěžovaný Nazim Hikmet). Jsou k tomu jistě mnohé opodstatněné důvody. I to málo, co bylo do češtiny přeloženo ze staré a starší literatury, není často pro současného čtenáře příliš čitelné, konečně kolik stoletých knih našich autorů si dnes pro potěchu někdo přečte, a to je řeč o literátech naší kultury. Málo kontaktů s moderní literaturou islámského světa pak mohou způsobovat nejen předsudky, ale i nebývalá konkurence projevující se zahlcením trhu neuvěřitelným množstvím titulů.

To ovšem neznamená, že v moderní arabské literatuře neexistují díla, která jsou pro našince naprosto bezproblémově čitelná a také zajímavá. V této souvislosti jistě stojí za zmínku egyptský román, jehož představiteli jsou třeba Alá´a Al-Aswání nebo laureát Nobelovy ceny za literaturu Nagíb Mahfúz. Vřele mohu doporučit třeba Aswáního Jakobijánův dům. Dnes jsem si ale připravil prezentaci jiného významného egyptského literáta, kterým je Salah Jahin /čteme: Salah Džahín/. Tento všestranný umělec se stal nejčtenějším egyptským básníkem 20. století, a to i přesto, že se daleko dříve, než jako autor lyrické poezie proslavil jako karikaturista, autor komiksů, dramatik, scénárista a dvorní textař nejpopulárnějšího egyptského zpěváka Abd al-Halíma Háfize (to byl takový egyptský Karel Gott). Čtete dobře, někdo se v islámském světě proslavil jako karikaturista a autor komiksů.

Jahínovu epickou a vlastenecky laděnou poezii bychom asi příliš neocenili, i kdyby byla přeložena do češtiny, ale naopak jeho čtyřveršové básně, vydané souborně jako Ruba 'iyat (Quatrains, neboli Čtyřverší), jsou dílem, které může potěšit milovníka poezie kdekoli na světě. Nám to nemusí připadat nikterak neobvyklé, ale tyto básně jsou psány v lidové egyptštině, což je pro arabskou literaturu poměrně nové, respektive je to nezvyklé pro jinou než lidovou kulturu. Mnoho odborníků, a to místních i zahraničních arabistů, si nedokázalo před lety asi vůbec představit, že by nějaká hluboká, filozoficky laděná poezie mohla být vyjádřena jinak než klasickou arabštinou, která k tomu svou bohatostí přímo vybízí. Jahinovi se však povedlo pomocí prostého jazyka dialektu učinit svou poezii věrohodnější, opravdovější a pochopitelně také čitelnější pro širší spektrum čtenářů.

Jelikož vedle originální arabské (egyptské) verze je u nás dostupný jen anglický a německý překlad (nikoli přebásnění, ale překlad v pravém smyslu slova), nabízím vám určitou „ochutnávku“ (7 básní ze 159 přložených) v češtině. Do vlastního přebásnění čtyřverší jsem se pustil před neceým rokem v podstatě spontánně, protože už ze studijních důvodů vytvořený prostý překlad sliboval něco mimořádného. Arabskou poezii, což platí i pro básně v jiných, výrazně odlišných jazycích, lze buď popisně přeložit, nebo se vydat cestou jakési parafráze. Popisným překladem lze více či méně přesně přetlumočit obsah básně, ale vlastní podstata poezie mizí. Tu sice parafráze může zachovat, ale daní za udržení ducha básně je však odklon od originálu v detailu, což se projeví o to více, je-li původní báseň rýmovaná a rým, stejně jako určitou rytmiku si má zachovat i překlad.

Vlastní čtyřverší jsou v originále rýmovaná většinou ve formátu AABA, přičemž mají i svoji zcela specifickou zpěvnost, která je však z pochopitelných důvodů jazykové odlišnosti naprosto nepřenosná. O ní se můžete přesvědčit (pokud neovládáte arabštinu bez pochopení textu) z ukázky pod článkem. Čtyřverší, která byla zkoncipována do sbírky až po Jahinově předčasné smrti, jsou specifická i tím, že končí vždy stejným zvoláním „Agabi!", což lze přeložit jako: „Jak zvláštní!“ To dodává těmto básním někdy ironizující prvek, tak typický pro Jahinovu výtvarnou tvorbu, jindy údiv, zájem, zmatení, nebo dokonce rozčarování, a to podle toho, jak je příslušné čtyřverší laděno.

Jelikož je má znalost arabštiny zcela nedostačující, vycházel jsem z překladu arabistky, se kterou jsem však prodiskutoval snad každý verš a nápomocný nám byl i anglický překlad rodilého mluvčího (plnohodnotně anglicky mluvícího Araba) a důležité byly i konzultace s rodilým Egypťanem, který nám osvětlil některé nuance, které prakticky nikdo jiný nemůže pochopit. Parafráze do běžné češtiny je tak výsledkem určité analýzy, je to tedy vlastně analýza analýzy, jelikož i sám autor se pustil do „analýzy“ svých nálad, emocí a úvah pomocí hříček, metafor, metonymií a řetězců asociací, a to způsobem, kterým zcela obnažuje sebe jako člověka, ale prakticky ničím nezdůrazňuje svoji národnost, etnikum, kulturu či náboženství, a pokud ano, tak jen náznaky a občas. Učiňme při čtení těchto básní totéž i my a vzpomeňme si na to, odkud byl Salah Jahin až tehdy, budeme-li chtít paušálně hodnotit arabskou či egyptskou kulturu a literaturu.

~~~~~~~~

Roky jdou ve mně jak za plukem pluk,

už jsem byl manžel a krátce před tím kluk.

Teď jsem již otcem. Kýmpak budu příště?

Vlna předává mě vlně a duní bouře hluk

„Agabi!"

~

Nebyl jsem vždy přítelem všech přátel svých,

ani vína pijákem všech sklenic vypitých.

Mám litovat šancí, které protekly mi skrze prsty?

Nebo spíše těch, které ulpěly mi ve dlaních?

„Agabi!"

~

Jak může tento svět nemít žádné hranice?

A proč jsou kolem nás jen štíři, hadi, dračice?

Vědoucí kamsi odešel a řekl: Sbohem…

A žádné odpovědi, jen otázek jsou tisíce.

„Agabi!"

~

Čas zrazuje nás. Mé srdce nejsi v bezpečí!

Přijde ale den, kdy tě i zrnko víry přesvědčí.

Však srdce zachvělo se, a ptá se: Čemu věřit mám?

Jsem tolik zmatené. V tvé hrudi mi to nesvědčí!

„Agabi!"

~

Vy dveře zavřené, kdy do vás konečně vstoupím?

Čekal jsem dlouho, horečně, teď již neodstoupím.

Po letech klepání se kdosi ozval a ptá se: Kdo je?

Já to však nevím, a tak tu stojím dál zmatený a hloupý.

„Agabi!"

~

Jsem mladý, je mi však víc jak tisíc roků.

Jsem sám, v mé hrudi buší mnoho lidských kroků.

Jsem zbabělý a bojím se i sebe samotného.

Jsem němý, jen srdce hovoří, ale je bez nároku.

„Agabi!"

~

Můj synu, jediné, co odkázat ti budu moci,

je pouze měsíc, květiny a káhirské kouzlo noci.

Místo piety dej za mě jasmín na krk snědé dívce.

Na můj hrob nechoď a truchli bez emocí. 

„Agabi!"

~~~