1775 básní Emily Dickinsonové

I v literatuře se občas stane něco velmi pozoruhodného. Někdo vytvoří, aniž by to tušil, fenomenální dílo, se kterým se za života autora seznámí jen hrstka lidí. Náhle je tento poklad nalezen, aby posléze opět upadl v zapomnění.

Je to zvláštní příběh. V třicátých letech 19. století se poblíž amerického Bostonu ve velmi konzervativní a nábožensky založené rodině narodí dívenka, která následujících 56 let svého života kromě školy prakticky neopustí otcovský dům, je slabá, často nemocná a psychicky labilní, nikdy se nevdá, nikdy nenaváže bližší vztah s nikým jiným než se členy své rodiny a několika přítelkyněmi. Žije patrně zoufale fádní, nezajímavý a samaritánský život zasvěcený starostí o domácnost a o své blízké, který si zpestřuje pouze psaním básniček. Ze 1775 jich bez většího zájmu čtenářů uveřejní sedm, přesto se její posmrtně vydané dílo stane symbolem moderní americké poezie i významným dílem poezie jako takové.

Básníky si často představujeme jako takové kontroverzní „sociopaty“ typu Villona, Poea, prokletých básníků, Gellnera či Nezvala. Přestože aktuálně početnější armáda básnířek jednoznačně válcuje básníky, nenacházíme v dějinách poezie mnoho významných žen. Pomineme-li Sapfó, po které se dochovaly pouze autorsky sporné útržky poezie vydané u nás jako Písně z Lesbu, a která dlouhodobě budí pozornost něčím zcela jiným, je starověká evropská poezie reprezentovaná téměř výhradně muži. Na básnířky je pochopitelně velmi chudý i evropský středověk, ovšem významné autorky nalezneme v asijské poezii, tedy zvláště ve staročínské a starokorejské literatuře, mezi kterými podle mého soudu vyčnívá korejská autorka Hwang Čin-i.

S měnícím se postavením žen ve společnosti se na konci 18. století počínají ty prosazovat i literatuře, a to včetně poezie. Za zmínku jistě stojí Marceline Desbordes-Valmorová, která v porevoluční Francii asi jako první narušila „hegemonii“ mužů – básníků. Určitý zvrat v tomto směru však přineslo až 19. století, ale ani to rozhodně ne všude. „Dámská poezie“ byla popelkou až do minulého století, přičemž důvody jsou docela patrné právě na příkladu života Emily Dickinsonové.  Ty důvody můžou být ale různé. Vyzvu-li někoho, aby vyjmenoval významné české básnířky 20. století, tedy doby, kdy ženám již nic nebránilo tvořit, může se stát, že dotazovaný, který bude schopen vyjmenovat desítky básníků, si nevzpomene ani na jednu básnířku a podobné to může být i v rámci světové literatury.

Přiznám se, že jsem možná i z tohoto důvodu kdysi pociťoval vůči básnířkám určitý despekt, který hraničil s takovým maskulinním přesvědčením, že ženy by sice možná poezii tvořit chtěly, ale není jim jaksi dáno. Proč by se jinak neprosadily v poezii, když v jiných oblastech umění, včetně prozaické literatury se prosadit dokázaly a jejich dílo vešlo v obecnou povědomost. Dodnes ve mně možná podvědomě přetrvává pocit, že dámy mají být spíše inspirací básníků, adresátkami a čtenářkami básní než jejich autorkami. Takový názor ve mně ale poněkud narušily třeba právě zmíněné básnířky, ze kterých je každá něčím výjimečná, ale Emily Dickinsonová je velký solitér.

Mnoho literárních vědců si lámalo a láme hlavu tím, kde se u takové ženy z takového prostředí vzala ta invence, originalita a jakési těžko specifikovatelné křehké kouzlo její poezie. Já se tím moc netrápím, jsem rád, že se to stalo, a pokud mě něco mrzí, je to pouze skutečnost, že básně Emily Dickinsonové po době, kdy byly velmi populární, opět poněkud upadají v zapomnění. To je ovšem jen můj pocit, který souvisí s tím, že obecně poezie jako taková asi neprožívá své nejfrekventovanější období. Kdybych měl podrobněji charakterizovat její poezii, tak kromě výše uvedeného je to určitá zkratkovitost a věcnost, která v některých básních připomíná až haiku. Básně někdy překypují množstvím originálních metafor, zvratů, jindy jsou v nich jen konstatování, která střídají verše s komplikovanou tematickou výstavbou, a to vše v jakémsi imaginativním hávu. Celé její dílo, které vznikalo mnoho let, je pak neobyčejně kompaktní, jako by bylo cíleně připravováno k souhrnnému vydání, ke kterému však došlo až několik let po smrti básnířky.

Nepřeložil jsem 1775 básní Emily Dickinsonové a nepokusil jsem se o přebásnění ani desetiny z nich. V průběhu let jsem ovšem občas po jejích básních sáhl, a tak zde několik přebásnění prezentovat mohu. Jelikož jsou tyto básně někdy nerýmované či rýmované jaksi nahodile a často i záměrně nerytmické, mohlo by to vyvolávat mylné přesvědčení, že jako přebásnění stačí dobrý překlad. Někdy mám pocit, že s tímto názorem k nim přistupovali i někteří překladatelé. Osobně se domnívám, že aby překlad takovéhoto typu poezie zůstal autentickou podobou autorčina počinu, je třeba s textem pracovat mnohem komplexněji. Berte tedy moje přebásnění několika básní Emily Dickinsonové jako pokus převést cosi těžko převoditelného a vcítit se nejen do duše ženy, ale ženy ze zcela jiné doby a zcela jiného prostředí, než jaké si dovede představit muž s odstupem dvou set let.  

Na závěr musím podotknout, že název blogu v sobě skrývá ještě jednu nuanci. 1775 básní Emily Dickinsonové je také název písně Roberta Křesťana, jakož i celého alba skupiny Druhá tráva, což je taková moje srdeční záležitost. Křesťan je mimo jiné i vynikající překladatel z angličtiny, a přestože, pokud vím, básně Emily Dickinsonové nepřeložil, mohl si je vychutnat v originále a onou písní pak autorce složit poklonu. Pokud vás tato poezie zaujala mohu doporučit z českých vydání především to s názvem Svůj podíl noci snést s přebásněními Evy Klimentové.

---

Víra je skvělý vynález,

náš Pán vidí i velmi malé trny.

Můj mikroskop je však

zvláště v nouzi velmi opatrný.

***

Hodně jsem ztratila jen dvakrát,

zem málo dluží mi.

Dvakrát jsem stála jak žebrák

před dveřmi Božími!

*

Andělé dvakrát snesli se,

obchod s nimi byl jak sen.

Lupič a bankéř! Otče!

Proč chudákem znovu jsem?

***

Já nejsem nikdo! Kdo jsi ty?

Také nejsi nikým, viď, že ne?

Už je z nás pár – sníme sen dvojitý.

Za to nás někdo z domu vyžene!

*

Jak nesmírné je býti někým!

Jak veřejné, je žábou být!

Může své jméno po celé věky

v bažině krásné stokrát vyslovit.

***

Celé ty roky jsem měla velký hlad,

pak nastal čas oběda a já jen polykala slinu.

Ke stolu posadit jsem se však bála

a nechtěla jsem ani přivonět si k vínu.

*

Ten stůl připadal mi vážně hodně plný,

když sama lačná jsem tu před ním stála.

Pak raději jsem odvrátila do zahrady zrak,  

ten pokrm nebyl pro mě a já se tak bála.

***

Pták sešel dolů pěkně pomalu,

myslel si, že jsem ho nespatřila

a zobákem rozpůlil žížalu,

snědl jí, holku, tak jak byla.

*

Potom se napil rosy v trávě,

kterou nabídla mu ranní louka

a uskočil stranou ke zdi, právě

když kolem viděl běžet brouka.

***