Dostal jsem covida!

Inspirován celebritami a činnými lidmi se mi konečně podařilo se také nakazit. Nebyl to však úplně záměr ani důsledek nezodpovědnosti. Mám druhý den snad všechny symptomy té „banální chřipečky“, jsem v posteli a je mi pěkně blbě.

Usilovně se snažím udržovat si image toho tvrďáka, kterého jen tak něco neskolí, který ignoruje rány a vysmívá se nemocem dle hesla: „nemoc je stav mysli“. Snažím se, ale nikdo mi asi moc nevěří. Žena mi nevěří vůbec. No, oblbněte někoho, kdo vás zná, a komu prošlo rukama tisíce nemocných. Na moje výkřiky typu: „jsem z odolného vrhu“, reaguje ironickými poznámkami a nekompromisně mě zahání do postele, když to chci demonstrovat tím, že půjdu vyvenčit psa nebo že uvařím sobotní oběd. Dokonce si myslím, že se na mě ironicky šklebí, ale není to úplně poznat, protože má roušku.

Roušky doma nenosíme pořád, ale jelikož bydlíme již sami, tak můžeme od včerejška obývat každý sám jinou místnost, a když se máme v kuchyni potkat, tak si roušky nasadíme. Není sice jisté, že ženu nenakazím, ale jelikož ta má „zmáknuté“ všechny postupy a normy a máme k dispozici náležité vybavení, mohlo by to vyjít. Zatím to tedy vychází. Moje paní si test nechala udělat a bude muset ho podstoupit opakovaně, u mě je to však zbytečné, symptomy jsou natolik průkazné, že nemá smysl abych přispíval k zatížení systému a ohrožoval lidi, kteří se mnou přijdou do styku.

Jak jsem již naznačil, moc dobře mi tedy není: průjem, bolesti hlavy, suchý kašel, dušnost a takový pocit únavy, že ani nepamatuji, že bych někdy něco takového pociťoval. Než se mi tohle přihodilo, vůbec jsem si fanfarónsky nepřipouštěl, že by se něco takového mohlo stát. Mám totiž o své zdravotní a fyzické kondici náramně dobré mínění. Přestože mám už hezkých pár let po padesátce, cítím se stále velmi dobře. Prosportoval jsem velkou část svého života, nekouřím, moc nepiju, nejsem obézní a nemocný jsem nebyl už hodně let. Cvičím a denně absolvuji několik kilometrů svižné chůze s našimi psy. Na základě toho jsem si namyšleně říkal, že pokud se nakazím, ani to nepoznám.  Není to tak.

Nejsem Lucie Bílá ani Bára Basiková, neoslovím touto zprávou statisíce, ale přesto mi přijde správné podělit se o svou zkušenost trochu jiným způsobem. Rozhodně nechci nikoho strašit a přispívat k nějaké hysterii, ta určitě není namístě, ale nyní si již velmi dobře uvědomuji, že pokud je tato nemoc dost nepříjemná pro mě, může být fatální pro lidi starší, nemocné, rekonvalescenty nebo prostě jen ty, kteří mají z mnoha důvodů horší předpoklady se s covidem vypořádat než já. Vím docela bezpečně, že takových lidí je hodně, a proto apeluji na to, abychom se chovali, pokud možno, zodpovědně, nepanikařili, ale brali v potaz, že nejsme sami a sami nejsme imunní.

Řekl bych, že v zodpovědném chování spočívá řešení problému spíše, než v direktivních a restriktivních opatřeních vydaných shůry. Ta opatření většinou fungují, ale jak se ukázalo, pokud se rozvolní a odstraní, jsme tam, kde jsme byli a ještě dál. Sám jsem se patrně nakazil tím způsobem, že jsem se choval normálně. Myslím si proto, že je třeba se nějaký čas chovat trochu nenormálně. Ne, blbnout a chodit po hřebenech Krkonoš v roušce a zavírat restaurace a obchody, ale dodržovat hygienické zásady a hlavně eliminovat různá riziková chování. Covid-19 evidentně není až tak nakažlivá nemoc, je patrné, že stačí poměrně málo k tomu, aby se téměř nešířil. To „málo“ je však asi za hranicí našich zvyků a naší pohodlnosti, ale to se dá snadno změnit. Stačí chtít.

Tak to je asi dnes všechno. Věřte, nevěřte, i napsání té necelé stránky textu mě docela fyzicky vyčerpalo. Hezký den všem.