Řecko a Turecko stojí na pokraji válečného konfliktu

Řecko-turecké vztahy se opět vyostřují. Není to nic překvapivého, konfliktů mezi Řeky a Turky bylo bezpočet a nevyřízených účtů je mnoho. Na základě aktuálního odklonu Turecka od Evropy je asi lákavé vinit Turky, ale...

Konflikty mezi Turky a Řeky mají téměř tisíciletou historii. Budeme-li považovat za předchůdkyni Osmanské říše, na jejichž troskách vznikla Turecká republika, říši Seldžuků (či Rúmský nebo též Ikonyjský sultanát, jako její anatolskou část) , a za reprezentanty Řecka Byzantince (což v obou případech není zcela přesné, ale obecně použitelné to asi je), tak prvním zásadním konfliktem byla bitva u Mantzikertu v roce 1071. Tehdy se střetla byzantinská armáda v čele s císařem Roman IV. Diogenem, který padl v průběhu boje do zajetí, s vojskem seldžuckých Turků vedených sultánem Alp-Arslánem. Porážka Byzantinců znamenala počátek postupného mocenského úpadku této říše, a naopak vítězství Seldžuků nastartovalo masivní migraci turkických kmenů do nitra Malé Asie, kterou si brzy celou podmanily a z níž později již coby Osmané ovládly část Evropy (také Asie a Afriky) včetně kontinentálního i ostrovního Řecka.

Už od starověku vnímali Řekové Anatolii jako své historické území, minimálně tedy její přímořské oblasti a blízké ostrovy, které se záhy staly zcela helenizovanou oblastí. Od počátku nového letopočtu je pak Malá Asie významnou oblastí i pro křesťanství. Vzpomeňme na sv. Pavla, který v 50. letech 1. století působil v Efezu a napsal zde biblické Listy Efezským, Galatským a Koloským (to vše se týká Anatolie), a připomeňme si ekumenický koncil, který svolal císař Konstantin roku 325 do Nikáje (dnešního tureckého Izniku). Tento panovník se postupně posouval směrem od pohanství ke křesťanství a roku 330 založil nové, křesťanské hlavní město Východu, posléze známé jako Konstantinopol, dnešní Istanbul.  

Roku 476 zanikla západořímská říše a Konstantinopol se tak stala metropolí říše východořímské, tedy jedinou dědičkou římského impéria. Anatolie byla její zcela samozřejmou součástí. V době arabské expanze (v 7. a 8. století) se maloasijské území stalo místem střetu Byzance s Araby. Ti také umožnili příchod islamizovaných turkických kmenů na maloasijské území. Po zmíněné bitvě u Mantzikertu počalo postupné sjednocování Anatolie, které bylo na konci 13. a počátku 14. století ovlivněno invazí Mongolů (Tamerlánova říše). V té době zakladatel Osmanské říše Osman I. Gází počal napadat již řecké ostrovy, ale osmanskou expanzi Mongolové výrazně přibrzdili. V polovině 14. století se však už stávají některá území Řecka součástí Osmanské říše, osud Byzance je zpečetěn ve století následujícím dobytím Konstantinopole a tím dochází k obsazení celého řeckého území kromě Trapezuntského císařství, Morejského despotátu, Kréty a Kypru.

Rozhodně ne všechna evropská území Osmanské říše byla vystavena násilné islamizaci či osmanizaci, ovšem tlak na odbojné Řecko byl vždy poměrně silný. Řekové tak pod osmanskou vládou žili několik století, stejně jako mnohé jiné národy. Mocenský úpadek Osmanské říše vedl v 18. století na území Řecka k národnímu obrození, které přerostlo v roce 1821 v otevřené povstání. Potlačování tohoto povstání provázely masakry řeckého obyvatelstva ze strany Turků, nejbrutálnější bylo patrně vyvraždění Řeků na ostrově Chios, které zaregistrovala i tehdejší západoevropská veřejnost a evropské velmoci se počaly v konfliktu angažovat. Povstání Řeků bylo sice z velké části potlačeno vojskem Muhammada Alího, vládce v té době prakticky na Osmanské říši nezávislého Egypta, ale pod tlakem Francie, Británie a Ruska se s řeckých oblastí okupanti stáhli, a tak mohl být roku 1830 uznán nezávislý stát – Řecké království.

Ambice nového řeckého státu byly však větší než jen konsolidace pevninského Řecka a přilehlých ostrovů, Řekové zatoužili po obnovení Velkého Řecka, tedy po ovládnutí celého Egejského moře, jižního Balkánu a Anatolie. Řeckým královstvím sice zmítaly nepokoje hraničící s občanskou válkou, ale přesto se tento stát dostal brzy do konfliktu s Bulhary, kteří se již také fakticky od Osmanské říše odtrhli, a dalšími slovanskými národy, které v oslabování moci Turků vycítily svou příležitost. Nakonec se ovšem budoucí balkánské státy v rámci tzv. balkánských válek spojily proti Turkům s Řeckem. To se stalo spojencem Ruska v krymské válce, což ovšem po ruské porážce znamenalo jen vyostření konfliktu s Osmanskou říší, která se naposledy nadechla k obnově svého mocenského a územního vlivu.

Balkánské války plynule přešly ve válku 1. světovou, v rámci které Řecko a Turecko proti sobě opět stanuly coby nepřátelé. Porážka centrálních mocností a faktický zánik Osmanské říše vedly Řecko podporované vítěznými mocnostmi Dohody k územním požadavkům v Anatolii, na ostrovech a ve východní Thrákii, a to nad rámec Sevreské smlouvy, která počítala s tureckým státem jen na území Anatolie. Malá Asie ale měla být stejně jako Syropalestina a další území na Blízkém východě na základě dřívější (r.1916) tajné Sykes-Picotovy dohody fakticky rozdělena na sféry vlivu (mandátní území) a s existencí nějakého nezávislého nástupnického státu na území Anatolie vítězné mocnosti příliš nepočítaly. Na anatolském území se však rozhořelo pod vedením Mustafy Kemala nacionalistické národněosvobozenecké turecké povstání, které nakonec zvrátilo záměry Sykes-Picotovy dohody a dosáhlo toho, že Sevreskou smlouvu nahradila smlouva z Lausanne. Řecké jednotky obsazující části Turecka byly osvobozeneckou armádou poraženy a do roku 1923 se z území Malé Asie stáhla veškerá cizí vojska. Turecko se počalo sjednocovat. To ovšem těžce pocítilo řecké obyvatelstvo, byly například vypáleny řecké čtvrtě ve Smyrně. Téhož roku byla vyhlášena Turecká republika (což potvrdila právě smlouva z Lausanne), jejíž součástí se kromě celé Anatolie stala i oblast východní Thrákie, tedy historické území pevninského Řecka a Řekové byli (kromě Istanbulu, který měl od té doby poněkud specifický status) z různých míst nového tureckého státu odsunuti.

V meziválečném období se pod vedením Mustafy Kemala Turecko všeobecně konsolidovalo, kdežto Řecko si zažívalo značnou politickou i ekonomickou nestabilitu. I 2. světová válka poznamenala Řecko daleko více než Turecko, které na rozdíl od Řecka profitovalo ze své neutrality, která je sice vnímána negativně, ale uvědomme si, že k Ose se přidružily prakticky veškeré státy jihovýchodní Evropy. Po válce však získal turecký kemalistický režim v Evropě řadu sympatizantů, kdežto Řecko, které prodělalo občanskou válku a vládu vojenské junty se tímto z demokratického světa spíše vyčleňovalo. Až do 70. let 20. stol., kdy zde započal demokratizační proces, panovala v Řecku diktatura, která měla zásadní vliv i na další řecko-turecký konflikt, jehož předmětem se stal Kypr.

Je obecně rozšířena představa, že Turecko okupuje část řeckého Kypru. Realita je však poněkud jiná: Kypr získal nezávislost v roce 1960 odtržením se od Velké Británie a zároveň s tím se rozhořel konflikt mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky (tedy ne přímo mezi Tureckem a Řeckem). Zasáhli zde mezinárodní vojenské síly, které ostrov fakticky rozdělily. V roce 1974 proběhl v jižní (řecké) části ostrova vojenský puč, který měl vést ke spojení s Řeckem. Turecko na převrat podpořený řeckou vládou odpovědělo invazí na severovýchodní část ostrova. V následujícím období bylo přesunuto 150 000 kyperských Řeků ze severu na jih a 50 000 kyperských Turků z jihu na sever. Vedle Kyperské republiky byl ustanoven separatistický stát, který se roku 1983 prohlásil nezávislou republikou, jež byla doposud uznána pouze Tureckem. Oba státy stále odděluje „zelená linie“ hlídaná vojsky OSN.

V roce 2004 bylo na popud OSN uspořádáno referendum o sjednocení ostrova, které, pokud by bylo přijato, by vytvořilo Sjednocenou kyperskou republiku. Plán, který byl v severní části přijat 65 % hlasů tureckých Kypřanů, byl zamítnut řeckou částí Kypru, kde se proti sjednocení ostrova postavilo 76 % obyvatel. Jinými slovy právě Řekové dali prvotní podnět k rozdělení ostrova a oni byli těmi, kteří odmítli jeho sjednocení. V současné době se tak rozdělený Kypr opět stává jednou z příčin (nebo spíše záminkou) pro vyhrocení napětí mezi oběma státy.

Hlavním důvodem (či hlavní záminkou) současné krize je však zemní plyn. Jde o jeho podmořská naleziště ve východním Středomoří, která se už několikrát předmětem sporů stala. Konflikt (zatím spíše diplomatický) mezi dvěma členskými zeměmi NATO, má kromě výše zmíněných historických animozit i určitý explozivní potenciál v podobě blízkovýchodních utečenců, které v počtu několika milionů Turecko zadržuje a používá je k vydírání evropských států, které se v čele s Francií v konfliktu kloní spíše k Řecku. Významným faktorem této situace je výrazná hospodářská krize Turecka a jeho značná surovinová závislost (zvláště na Rusku).

Vrátím-li se k onomu tureckému vydírání migrantů, lze jistě konstatovat, že na zneužívání migrační krize Tureckem není rozhodně nic pozitivního, uvědomme si však, že obrovské množství utečenců z oblasti Sýrie, Iráku a dalších blízkovýchodních států má Turecko dobrovolně na svém území, aniž by mělo v tomto ohledu nějakou specifickou povinnost, prostě utečenci nemají kam jinam utíkat. Dnes si už Turecko od EU nechává za zadržování migrantů dobře platit, ale první vlnu migrace z části absorbovalo zcela spontánně. Můžeme spekulovat o náboženských aspektech (muslimové se ujímají muslimů), ale nemám pocit, že bychom se spontánně ujímali křesťanů ze subsaharské Afriky.

Mohlo by se zdát, že na současné problémy nemají konflikty historické velký vliv, ale opak je pravdou. Historické křivdy, krvavé excesy a staletí živená nesnášenlivost jsou velmi mocnými elementy zcela obecně, tím spíše v této části světa. Konflikty na Balkáně, stejně jako na Blízkém východě probíhají prakticky vždy v nějakém historickém kontextu. Není nic platné, že si často mnohé státy a národy nemají co vyčítat a jejich dřívější začlenění do velkých nadnárodních mocností a říší by mohlo být s odstupem vnímáno jako historický fakt a nikoli jako křivda. Ať už jsou aktuální důvody a zájmy jakékoli vždy někdo vytáhne nějakou „historickou kartu“ a ta má z hlediska veřejného mínění hodnotu trumfu.

Turecko však prochází poslední dvě dekády výraznými změnami. Po období „námluv“ s EU na počátku tohoto století se počalo více zaměřovat na svou roli na Blízkém východě. Pragmatickou politiku uplynulých let však vystřídal populismus a sním souvisí i drolení dříve velmi striktních sekulárních principů. To je sice současným obecným trendem muslimského světa, ale Turecko se od mnohých arabských zemích sekulárními principy odlišovalo, respektive bylo v tomto ohledu pro některé režimy v islámských zemí v minulosti vzorem. Situace regionu se však po tzv. „Arabském jaru“ (2011) počala výrazně komplikovat, k čemuž následně přispěla válka v Sýrii a migrační krize.

Problematickou zemí je však (nejen v rámci EU) i Řecko. Řecká ekonomika se ocitla několikrát na pokraji kolapsu. Řecko je extrémně zadlužené, zemědělsky zcela nesoběstačné, průmyslově zaostalé a těžbu prakticky jediných významných surovin, ropy a zemního plynu v Egejském moři, komplikují vztahy s Tureckem. Řecko trpí extrémní nezaměstnaností a turistický ruch, jako jeden ze základních zdrojů turecké ekonomiky, je fatálně ohrožen migrací a v současné době i koronavirovou krizí. Řecká politika je silně poznamenána populismem, který na základě zcela vylhaných výsledků řecké ekonomiky dovedl zemi k faktickému bankrotu. O to více je i zde hráno na nacionální cítění Řeků, které se projevilo například donucením Makedonie k přejmenování na Severní Makedonii.  

V současnosti se Turecko se vůči Západu prezentuje nepříliš partnerskými a nepříliš spojeneckými postoji a stává se tak pro EU i NATO velmi komplikovaným partnerem i spojencem. Svou zahraniční politiku z části obrátilo na Rusko, ale i s ním má problematické vztahy, a to i díky svému nepřátelství k syrskému a iránskému režimu, se kterými se Rusko snaží udržovat v rámci svého vlivu na tento region vztahy přátelské, nebo alespoň korektní. Turecko má nepochybně mocenské ambice, které se již netýkají území, ale jistě touží po posílení vlivu na Blízkém východě. Chce být lídrem, ale ekonomicky zaostává za ropnými velmocemi Zálivu a za Izraelem. Snaží se tedy prosadit mocensky, čímž se tím zásadním konkurentem stává Saúdská Arábie a Írán, o Izraeli ani nemluvě.

Konflikt s Řeckem má tak patrně do značné míry charakter demonstrace moci, a to jak na venek, tak i směrem k vlastnímu národu, aby byla odvedena pozornost od ekonomické krize a snižující se životní úrovně. To je univerzálně osvědčená taktika, která u nacionalisticky založených Turků musí alespoň částečně zabrat. Pro euroatlantickou civilizaci se tak stává Turecko hrozbou v podobě populistického režimu, který neváhá hrát na struny islamismu a nacionalismu, který spěje k ekonomické krizi, ale disponuje milionovou, dobře vyzbrojenou armádou a prezentuje se zcela nevypočitatelnou zahraniční politikou.