To jsou tři možné podoby člověka, který vypustí do světa informaci, která se nezakládá na pravdě. Každý jedinec na sebe může vzít takovou podobu, není však úplně ideální, když se to týká ministra zdravotnictví v období epidemie.
K tomuto blogu mě inspiroval článek Oldřicha Tichého, který byl zveřejněn na stránkách Reflexu (čtěte zde). Z mého pohledu jsou v něm zdařilou a snadno pochopitelnou formou vysvětleny tři podoby špatné informace z hlediska charakteru a podoby toho, kdo je zveřejní. Bohužel se jako názorný příklad autorovi sám nechtěně nabídl Jan Blatný. Nebudu zde slovo od slova tlumočit to, co si lze přečíst v originále, ale ten text je natolik inspirativní, že stojí za podrobnější zamyšlení, a to jak nad obecnými principy, tak nad rolí člověka, který byl k tomuto příkladu použit.
Asi by se slušelo říci, že patrně každý člověk se někdy dostal, dostává a dostane do role, ve které podá špatnou informaci na základě své nevědomosti, zalže z nějakého banálního důvodu nebo někoho cíleně uvede v omyl. Lze si představit situace, ve kterých je to lidsky ospravedlnitelné či malicherné, stejně jako zcela fatální, a cokoli mezi tím. Nepravdy vyřčené z hlouposti se na rozdíl od milosrdných lží těžko obhajují a existuje i mnoho situací, kdy se zdá, že určitá podoba dezinformace může zapůsobit pozitivně.
Nebudu v tomto smyslu dále teoretizovat a zaměřím se na informace související s pandemií COVID-19: Jsme denně od začátku propuknutí epidemie svědky toho, jak do mediálního oceánu i do prosté komunikace mezi lidmi přitékají různé hlouposti a bludy, které šíří z různých pohnutek lidé, kteří jsou přesvědčeni, že říkají pravdu, ale na základě své neznalosti pouze žvaní. Tak vznikají fámy, jejichž podstatou je strach, hysterie nebo naopak bezbřehý optimismus. Tak může být populární rouška prezentována jako spása, nebo naprostá zbytečnost. Předpokládám, že již drtivá většina lidí chápe, že relevantní stanovisko se nachází kdesi mezi těmito extrémy. Jan Blatný onehdy z neznalosti zcela popletl výpočty ohledně reprodukčního čísla „R“, čímž poněkud vyvolal pochybnosti o své kompetentnosti.
Lidé také často vědomě lžou, a to i při hodnocení ledasčeho, co se týká této problematiky. Důvody jsou asi různé, ale obecně platí, že lži bývají často v dané chvíli jaksi přijatelnější než pravda. Jan Blatný hned po svém nástupu do funkce popřel, že podepsal petici pro odstoupení Andreje Babiše z funkce. Byla to hloupá lež, ale asi všichni chápeme, že se pravda v takové chvíli příliš nehodila a mnozí z nás si jistě vzpomenou, že se něco takového stalo i jim. Jakmile se ovšem použije lež s nějakým záměrem a cílem manipulovat, stane se dezinformací, s jejíž obhajobou to je už hodně problematické. Právě u dezinformací je třeba se na rozdíl od hloupých a banálních lží pozastavit.
Ministr Blatný veřejně a zcela explicitně prohlásil, že oočkovaný člověk nemůže být z podstaty věci infekční. Svým způsobem doufám, že si byl vědom toho, že vyřkl dezinformaci a tento výrok nespadá do první zmíněné kategorie. Ozvala se totiž vcelku svorně, jinak rozhádaná odborná veřejnost, že takto se to říci nedá, protože to nikdo přesně neví, ale existují důvody k určitým pochybnostem. Věřím, že na rozdíl od jiných, byla tato dezinformace vyřčena s dobrým úmyslem přimět občany k očkování, které má nepochybně smysl, ale výsledný efekt je zcela opačný. Na základě kritiky této informace (dezinformace) vznikla dezinformace, že očkování nic nezmění na lidské infekčnosti, což je sice zjevná pitomost, ale působí to náhle důvěryhodněji než ona původní dezinformace, která má asi k pravdě mnohem blíž.
Na tomto příkladu je názorně vidět, že i možná dobře míněné dezinformace jsou spíše škodlivé. O dezinformacích, které mají s lidmi manipulovat a něco nebo někoho poškodit, už pak není asi potřeba více psát. Řekl bych, že univerzálním preventivním lékem na prezentaci nepravd z hlouposti, z malicherných důvodů i ze snahy něco pozitivně ovlivnit, je zdrženlivost. Použiju-li opět příklad Jana Blatného, tak je zjevné, že přednášku o „R“ dělat nemusel, nebo mohl delegovat někoho, kdo tomu rozumí, že nějaký svůj podpis na petici prostě nemusel komentovat vůbec, protože to není podstatné, a propagaci očkování mohl podpořit pouze obecným konstatováním a argumentaci opět mohl nechat na odbornících.
Článek, ze kterého cituji nese sarkasticky vyznívající název: „Ministr Blatný je obětavý pedagog.“ Řekl bych, a to zcela bez sarkasmu, že by tento příklad mohl posloužit mnohým: Premiérovi, členům vlády, ale i různým odborníkům a celebritám, kteří někdy mají poněkud chorobnou potřebu se stále svými moudry prezentovat, což už rok vyvolává jenom zmatky, hysterii nebo zbytečné naděje. Všechny hlouposti, milosrdné lži, a zvláště dezinformace také vyvolávají nedůvěru, a to jak s ohledem na morální kvalitu, tak i kompetentnost těch, kteří je vypouští do světa.
