Jestli Městský soud v Praze zakáže i „houmofis“, tak to mě fakt naštve!

Když kdysi vyhlásili uhelné prázdniny, byli jsme radostí bez sebe, a vůbec, ulejvali jsme se, kde jsme jen mohli. Mnohým z nás to vydrželo dodnes.Dnešní děti jsou ale divné, chtějí chodit do školy a snad se i těší, že budou makat.

Je to úplný blázinec. Děti žalují stát, že jim brání chodit do školy (čtěte zde). Říci nám to někdo před čtyřiceti lety, potrhali bychom se smíchy. Pamatuji si zcela zřetelně, že když jsem byl v prváku na gymplu (jako ten hoch, co žaloval stát) nevynechal jsem jedinou příležitost se ulejt. Později jsme pod jakýmisi nejapnými výmluvami, kterým nikdo nevěřil (a my věděli, že jim nikdo nevěří), chodili místo odpoledky do hospody, zúčastňovali jsme se idiotských soutěží, a dokonce jsme byli ochotni pomáhat školníkovi, jen abychom se nějak vyhnuli vyučování. Byl to ale boj, systém a jeho „pohůnci“ v podobě pedagogů dělali co mohli, aby nás ke školní docházce donutili. Vzpomínám si, že jsme se na gymplu jeden týden učili v „kabátech, ušankách a válenkách“, a když jsme si stěžovali ředitelce, že máme ve třídě 7 °C, řekla nám, že budeme zocelení jako děti ze Sibiře.

Je ovšem třeba vzít v úvahu, že kdyby ty uhelky trvaly rok, možná by se po škole zastesklo i nám. A kdyby k tomu ještě zavřeli hřiště a plavečáky, bránili nám se srocovat a nařizovali držet se na distanc hokejky, tak bychom možná také nadávali na pakárnu. Časy se změnily, ale já jsem se asi až tak moc nezměnil a mnozí moji vrstevníci také ne. Jestli si někdo myslí, že mi nějak vadí houmofis, že bych raději byl v práci místo tří hodin deset, že mi nevyhovuje vyřizovat agendu s noutbůkem na klíně z gauče, že nějak trpím tím, že nemohu buzerovat své podřízené a nechat se buzerovat svými nadřízenými osobně, tak to se šeredně mejlí.

Docela se obávám, že dnešní rozsudek Městského soudu v Praze (čtěte zde) bude průlomový. Kromě šprtů z řad studenstva se jistě najdou i aktivisté, kterým vadí to, v čem si já libuji. Ozvou se postupně všichni ti nešťastníci, kteří chtějí chodit na celý boží den do práce, po práci do tělocvičny, po cvičení do hospody, v pátek do divadla, v neděli na fotbal, v zimě na hory a v létě k moři. Na to já mastím. Já jsem rád za to, že to je, jak to je. Jídla a pití si mohu nakoupit, co hrdlo ráčí, sport i divadlo je stejně lepší sledovat v klidu domova v televizi, číst mám co, chodit do lesa se psem mi nikdo nezakazuje a těch pár minut v MHD s respirátorem na tlamě mi vůbec nevadí, alespoň nikdo nevidí, jak se chechtám, když důchodci šermují holemi soupeříce o lepší místo k sezení.  

Já vám říkám, že se nám po té pandemii a nouzovém stavu ještě bude stýskat. Ono nás to nadšení z aktuálně velmi vzdáleného návratu do normálu hodně rychle přejde. Vzpomeňte si na má slova!