Už více jak deset let všichni obyvatelé Jižní Ameriky vědí, kde leží Česká republika

Oni i my za to vděčíme propagačnímu počinu Václava Klause, který v přímém přenosu při návštěvě Chile ukradl protokolární pero. Od tohoto virálu, který obletěl zeměkouli, nedávno uplynulo deset let. Málem bych na to výročí zapomněl

Média ovšem ani dnes nezapomněla. Celá ta taškařice by mohla být vnímána jako jedno z miliónů videí podobných tomu, jak golfista místo jamky trefí mezeru mezi zuby aligátora, ale ono to není až tak komické, respektive to ani po mnoha letech neztratilo svoji tragikomičnost, kterou asi nejlépe cítíme my, jejichž tehdejší prezident se stal strůjcem této scénky.

Pamatuji si, že tehdejší komentáře oscilovaly od naprosté bagatelizace až po zděšení nad trestným činem a ostudou světového formátu. Sám jsem se při sledování Klausova počínání cítil tak nějak trapně, a když jsem si to dnes po letech opět pustil, mám asi úplně stejný pocit, jako tehdy. Připadá mi to podobně, jako když je někdo přistižen a usvědčen, že se dloubá v nose nebo drbe na zadku. Ovšem krádež, jakkoli banální, není žádnou přirozenou lidskou pohnutkou. Tedy neměla by být.

Měl jsem k Václavu Klausovi vždycky určité výhrady, ale kdysi bývaly převážně osobnostního charakteru (charakteru jeho osobnosti). Cítil jsem však k němu i určitý respekt a vnímal jsem ho jako pragmatickou protiváhu Václava Havla a důstojnější a ideologicky stravitelnější alternativu Miloše Zemana. Všechno to však ke konci jeho druhého funkčního období počalo brát zasvé, neboť jsem si asi vůbec nedokázal představit, jak bude jednou vypadat prezident v podání Zemana.

Na obou politických dinosaurech se s nastupujícím stářím projevil devastační vliv dlouhého působení v politice. Dobrý pozorovatel mohl už mnohem dříve objevit ony patogenní projevy, ale kdo by o tom přemýšlel? Ambice byly naplněny, mnohé zábrany padly a nastoupily projevy sebestřednosti, různých obsesí, zlomyslností, msty a potřeby se zviditelňovat jakýmkoli způsobem. Stejně jako si klidně vzít, co mi nepatří, se pro ně stalo normou říkat, co není pravda, a co se jen nějak hodí do krámu. Normou se stalo i druhé urážet, obviňovat, zesměšňovat a ponižovat, aniž by se dostavila jakákoli vlastní sebereflexe.

Úplně se vytratil byť jen náznak pokory, vyjádření pochybností, úcta k názoru jiných, a to i daleko úctyhodnějších osobností, a nakonec i obyčejná soudnost, o moudrosti ani nemluvě. Vlastně docela legrační video se tak po deseti letech stalo takovým mementem, tedy připomenutím jakého si bodu zlomu, za kterým by politik měl asi přestat dělat politiku, a pokud si to sám neuvědomuje, že je mu to třeba připomenout formou voličského nezájmu. V případě Zemana se tomu tak nestalo, snad v budeme obezřetnější, pokud by se o nějaký comeback pokusil „zloděj protokolárních per“.