Co třeba vedle Superligy pro nejbohatší, vytvořit i Hyperligu, kde by hráli jen černoši

To nemíním jako rasovou segregaci, ale právě naopak jako rasovou preferenci, která by odpovídala aktuálním trendům. Podstatou těch soutěží přeci není rovnost, ale naopak výběrovost - finanční i místní, tak proč ne rasová.

Doufám, že je patrné, že se jedná o ironii, ale řečeno s klasikem: vymknuta z kloubů svých doba šílí. Což takhle mít zase fotbal více jako zábavu ze hry, a ne jako jen čučení na hru jiných? Už nestačí Liga mistrů s absurdními částkami peněz, ale je asi potřeba jakási Liga velmistrů, ve které se budou přehazovat biliony, slavní budou zbožštěni a jen za možnost se dívat bude třeba investovat nesmyslnou částku.

Moc se mi nepozdávali řeči, že jediným pozitivem epidemie covidu by mohl být jakýsi impulz vrátit svět do normálu, protože co si představit pod tím „normálem“, ale možná jsem ve skrytu duše v něco takového doufal. Říkal jsem si, že by si lidé mohli začít více vážit docela obyčejných věcí, které jsou jim jednak náhle upřeny a také těch, které jim jako jediné zbývaly. Myslím tím třeba rodinné vztahy, svobodný pohyb a také sport v tom nejširším smyslu slova.

Není žádným objevným konstatováním, že fotbal se stal jakýmsi druhem zábavního průmyslu, ve kterém vlastně o žádný sport vůbec nejde, stejně jako v některé oblasti masového umění nemají s uměním nic společného. Je to jen strukturovaný gigantický byznys a na základě událostí posledního období mám pocit, že je to i nosič ideologií, a to rozhodně ne ideologií podobných odkazu Pierra de Coubertina.

Výše uvedené se pochopitelně netýká jen fotbalu, je několik dalších sportů, které mnohde na světě fotbal svou popularitou a tím i tokem peněz předčí, ale v Evropě je fotbal tím typickým a nejuniverzálnějším zástupcem. O fotbalistech, kteří jsou na základě svých příjmů u nás milionáři jinde i multimilionáři jsme si zvykli mluvit jako o luxusním zboží, které má na jakémsi trhu určitou cenu, jako by to nebyli reální lidé. Asi jim to nevadí, protože z toho profitují, ale mně to přijde jako zcela patologický jev.

Sportovní kluby jsou pak firmy, které s tímto zbožím obchodují, prodávají vstupenky, a hlavně mediální práva na sledování příslušné show. Tuto roli pak přebírají organizátoři soutěží, kteří inkasují astronomické částky, které z části přerozdělují klubům, které se na základě svých investic do nejlepších hráčů do takovýchto soutěží dostanou. Tento byznys evidentně funguje, ale stejně u jakého jiného ekonomického stroje je dobré se ptát, kdo ho uvádí do chodu, tedy kdo to celé platí.

Nechci zde rozebírat svoje úvahy inspirované určitým druhem filozofujících ekonomů, kteří se asi oprávněně obávají toho, že ekonomika založená na jakémsi uzavřeném mechanismu, který není třeba ničím živit, respektive který nebude jednou čím živit, nemůže fungovat věčně, ale princip je všude stejný.  Možná, že jednou budeme nuceni přehodnotit zatím fungující systémy, ale proč by měl být součástí toho molocha i sport, jehož podstatou je, aby lidé aktivně dělali něco, co je baví a zcela obecně jim to prospívá. Není jistě nic špatného na tom, že se také někdo dívá na to, jak to jiným jde, což jistě i těší ty aktéry, ale je to asi otázka míry.

Nechci předstírat, že se na špičkový fotbal nedívám, nebo že by mě snad bavil zápas Luštěnice – Kosořice více, než Barcelona – Liverpool, ale asi bych bez obojího mohl klidně žít, stejně jako kdokoli jiný. Čím dál častěji mě ale kazí radost z té zábavy to, co jsem výše popsal i řada jiných vysloveně ohavných aspektů vrcholového fotbalu. Stále více si připadám jako ten starověký plebejec, v případě kterého někdo správně usoudil, že mu stačí panem et circenses.