JAK Lidu vysvětlil, jak se máme chovat ke členům Rady ČT

Radu ČT, která kontroluje a „správně“ orientuje ČT, mají tvořit zástupci různých organizací a zájmů a názorových proudů, což nejlépe zabezpečí poslanci PS PČR, kteří jsou lidem voleni a sami volí televizní radu,Tak jaké kádrování?

Mohlo by se zdát, že je vše úplně v pořádku. Z vůle občanů zvítězí ve volbách politická strana, která díky svému zastoupení v PS PČR vytvoří (třeba s koaličním partnerem) vládu a posléze mimo jiné volí členy Rady České televize. Je to spravedlivé a je to demokratické, jen to může někdy trochu popírat smysl veřejnoprávního média.

Může, ale nemusí. Zákon o České televizi praví: „Návrhy kandidátů na členy Rady předkládají Poslanecké sněmovně organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy“ a také: „Členy Rady volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky tak, aby v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy.“

Tomu těžko něco vytýkat, nicméně podstata veřejnoprávní televize spočívá v tom, že její radu sice volí z voleb vzešlí poslanci, a tudíž vítězové přehlasují poražené, ale ti vítězové by měli mít dostatek soudnosti, aby zvolili radní podle výše uvedených kritérií, a nejen podle politické příslušnosti či v rámci nějakých politických her a kamarádšoftů. Z tohoto důvodu veřejnoprávní média vznikají jen ve vyspělých demokratických zemích s dobrou politickou i společenskou kulturou. Jinde jsou taková média státní, to znamená vládní, a přesně to se defacto stane s veřejnoprávní televizí, pokud bude její rada striktně politická.

Smysl veřejnoprávní televize (i rozhlasu) spočívá především v tom, že poskytuje z poplatků koncesionářů a na základě určité solidarity takovou veřejnou službu, která se soukromým médiím nemůže finančně vyplatit. Taková televize uvádí třeba pořady pro specifické skupiny občanů, zabývá se i okrajovými či alternativními žánry, tvorbou pro děti či pro seniory, má v repertoáru prezentaci různých druhů umění, dokumentaristiku a také zpravodajství, které by nemělo mít charakter reality show, jakou vyžaduje divácká majorita, ale mělo by spíše než pobavit, tak informovat, a to ani ne tak o tom, kde komu shořela stodola, ale třeba o aktivitách představitelů státu.

Politické zpravodajství a publicistika jsou však oním kamenem úrazu a také tím, čím si kdekoho veřejnoprávní médium proti sobě poštve, vždy určitou část občanů i část politiků. Rozdílem mezi televizí státní a veřejnoprávní je v tomto ohledu právě to, že ta veřejnoprávní se nebojí být kritická k aktuálnímu establishmentu, protože se jaksi (asi ne vždy opodstatněně) předpokládá, že i občané by měli být tomto směru kritičtí. V tom ohledu je tak myslím přípustná i politická satira či investigativní forma. Veřejnoprávní televize by měla zachovávat rovný přístup ke všem politickým subjektům, ale je absurdní požadovat, že když některý z nich dělá lumpárny, chová se amorálně a neeticky, je potřeba najít nebo si vymyslet chyby na těch ostatních.   

V reakci na článek pana Jakla toto zmiňuji proto, že kádrování radních má snad docela jasný smysl. Smířit se s tím, že si nějaké radní vybere aktuálně nejsilnější parlamentní strana či koalice, mi nepřijde nikterak moudré, a to bez ohledu na to, jaká strana a koalice to aktuálně je. Nikdo jiný, než poslanci sice radní zvolit nemůže, ale ti by měli velmi výrazně cítit, že jsou pod určitou společenskou kontrolou, a tudíž by neměli rozdávat místa v radě jako trafiky zasloužilým partajníkům, mladým aktivním kariéristům, nebo ještě hůře lidem, kteří chtějí veřejnoprávní podstatu televize likvidovat. Veřejnost se tak docela pochopitelně může ptát skrze média, různé osobnosti či opoziční politiky, proč se třeba radní stane ambiciózní mladá ekonomka bez jakékoli relevantní praxe, a ne děkan FAMU, nebo proč druhořadý rozhlasák, a ne významný novinář a mediální manažer.

Myslím si, že vytváření tlaku na politiky a jejich komplexní kontrola je cosi obecně pozitivního. Politik musí počítat s tím, že je na něho tento tlak vyvíjen a neměl by si na to stěžovat, ale naopak by to u něho mělo vytvářet určitou sebereflexi, což se už nějaký čas na naší politické scéně nenosí. Řekl bych, že onen arogantní, přehlíživý postoj bez špetky pokory a oné sebereflexe tady zavedli „otcové zakladatelé“ a kdekoho může napadnout, jestli se to od nich nepřiučili ti další, na které mohli takto působit. Na každý pád mi přijde divné, proč by občan neměl či dokonce nesměl kádrovat své zástupce, kteří mají moc a vliv na všemožné aspekty jeho života. Těžko to může dělat přímo, a tak jeho ústy mluví opoziční politikové a novináři. Myslím si, že je lepší, když to dělají potrhle než vůbec.

Poznámka:

Ladislav Jakl ve svém blogu píše, že se před 30 lety jako poslanec a poté jako historicky první vedoucí Úřadu Rady pro vysílání významně podílel na pokládání základů mediální legislativy u nás. Za to bychom mu měli být všichni vděčni, problém totiž není v mediální legislativě, ale jenom v lidech.

https://www.ceskatelevize.cz/rada-ct/

https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-483