Tenkrát na blízkém Východě I. díl, 11. kapitola: Poľovnícka chata

„Z fakultativního výletu v panenské přírodě se v samotném srdci Polonin vyklubala akce, při které se v tom chrámu přírody celý den pouze degustoval špek a borovička. A do toho všeho se ještě Jíra pokoušel stopovat medvěda.“

11. kapitola: Poľovnícka chata

„Jak je ti Miloši?“ - „Som dochčatý, dosratý a ogrcaný.“

(Miloš Kybal odpovídající na otázku, jak se mu líbila cesta gazíkem)

Patrně jediným, cizími lidmi navštěvovaným místem v celých Poloninách byla v té době lovecká chata, kterou kdosi v záchvatu originality nazval Poľovnícka chata. Jak už české označení i slovenský název napovídají, jednalo se o základnu lovců, v té době převážně českých, vyhledávajících toto odlehlé místo z důvodu výskytu trofejních karpatských jelenů a jiné v Čechách nedostupné zvěře.

Chata se nacházela asi deset kilometrů od Nové Sedlice, leč nebyla se Sedlicí spojena žádnou silnicí a nebyla tak běžně dostupná autem, lovci se tam museli nechat dovézt gazíkem, traktorem nebo tam dojít pěšky. Silnička k ní se nenápadně po kilometru změnila ve zpevněnou cestu a po dalších několika kilometrech v cestu nezpevněnou, po které se dalo dojít, nikoli však dojet, až na Jarabú skalu.

Neměli jsme žádný důvod, a tedy ani snahu toto místo navštívit, avšak člověk míní, Dulhún mění. Jednoho rána již v závěru expedice mě probudila vzrušená debata nedaleko našeho nocležiště. Původně jsem se domníval, že velmi brzy vstávající Hopčak domlouvá nějakému zatvrzelému dobytčeti. Když jsem se však podíval mezerou mezi prkny seníku, uviděl jsem našeho hospodáře, jak brání svou kovovou končetinou vstup k seníku jakémusi mužíčkovi, který stále nemůže pochopit, že Hopčakovi hosté ještě nevstali a on nebude ten, který je bude budit. Moc jsem jim nerozuměl, ale situace vypadala zajímavě, neboť človíček byl neodbytný a jinak klidný Hopčak začal být podrážděný. Jelikož rozdíl mezi oběma muži byl asi půl metru ve výšce a minimálně metrák ve váze, dalo se usuzovat, že dojde-li k přímé konfrontaci, bude již tak klesající počet obyvatel Sedlice ještě o jednoho nižší.

Natáhl jsem si tedy kalhoty a začal jsem slézat po žebříku na dvorek právě ve chvíli, když náš ubytovatel přimáčkl onoho návštěvníka ke stěně chlívku a cosi mu šeptem sděloval. Měl jsem dojem, že slyším, aby se ještě pomodlil…Jakmile mě mužík spatřil, vyprostil se ze sevření, přiběhl ke mně a cosi na mě v několika vteřinách vychrlil. Mezi skřeky jsem rozpoznal pouze gaspadín Dulhún a poľovnícka chata, jinak jsem nerozuměl vůbec nic. To však tomu člověku nevadilo, domluvil, dovřískal a utekl.

Popřáli jsme si s Hopčakem dobré ranko a já se zeptal, co že to bylo. Hospodář mi vysvětlil, že to byl pasák od Dulhúna a přinesl vzkaz ohledně pozvání na loveckou chatu. Když jsem se ptal kdy, bylo mi řečeno, že dnes. Když jsem se ptal v kolik, bylo mi řečeno, že hned. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsem šel vzbudit tátu a Miloše. Vstávali velmi zvolna, takže jsme stáli před Dulhúnovým rančem zhruba za hodinu. Kulak nás vesele zdravil a vysvětloval, že jeho zeď jede na Poľovnícku chatu, a tak ho napadlo, že bychom určitě rádi jeli s ním. Ještě polospící Miloš se vyjádřil za nás za všechny:

„To je od Vás, gazda, naozaj pekné, tam som vždy, bohajeho, chcel, ďakujem pekně, pán velkomožný.

„Líp bych to neřekl. Co tam, bohajeho, budeme dělat, panko velkomožný!“ imitoval potichu můj otec Milošovu rétoriku.

„No, co se asi tak dělá na poľovníckej chatě, Šelesnik?“

„No, to nevím.“

Zcela bezpředmětnou diskusi ukončil příjezd gazíku pohraničního oddělení Verejnej bezpečnosti.

„A už tu máme taxi,“ radoval se Miloš.

Pomalu nám docházely souvislosti, jenom jsme stále nechápali, co tam budeme dělat. Cesta trvala snad dvě hodiny a její závěrečná pasáž stála za to. Bylo nám, jako bychom slezli z horské dráhy.

„Jak se cítíš, Milošku“, ptal jsem se empaticky hodně bledého parťáka, když jsme dojeli do cíle.

„Som dochčatý, dosratý a ogrcaný,“ odvětil ten.

Na stesky ale nebyl čas, protože nás společně s oběma příslušníky už vítal bodrý chatař. Vyměnili jsme si několik zdvořilostních frází, všichni vyjma mě vypili v rychlém sledu několik velkých boroviček a pojedli jsme výtečnou slaninu na ještě lepším chlebu. Stále jsme ještě podvědomě čekali, že se bude něco dít, ale po třetí rundě bylo jasné, že se nic jiného dít nebude.

„Exkurze do centrálních Polonin se zvláštním přihlédnutím ke špeku a borovičce,“ mínil otec.

Chata sama o sobě nebyla rozhodně žádný architektonický skvost. Tvůrci se zřejmě nechali inspirovat vlastní žalostnou fantazií a materiál byl použit asi veškerý, který byl po ruce. Nutno ale říci, že na tehdejší dobu byla slušně zařízena i vybavena. Miloš a táta se s nastalou skutečností poměrně rychle smířili, ale já jsem měl o dnešním dni jiné představy, byl jsem rozmrzelý a zcela záměrně jsem to dával najevo.

„Jdu se podívat kolem chaty, přijdu na oběd.“

„Nelez na stromy, Šelesnik,“ okomentoval to Miloš.

A to bylo všechno, už mi nikdo nevěnoval pozornost. Prohlédl jsem si krásné okolí chaty s nedalekým jezírkem a ve špatném rozmaru jsem zamířil kolmo svahem vzhůru. Vyrazil jsem svižně, na méně příkrých úsecích jsem klusal. Za hodinu jsem byl na hřebenu, zpocený, ale zcela bez zlosti. Průchod lesem mimo cesty byl svízelný, ale jakmile jsem se dostal do pásma luk, bylo to jak v pohádce. Zjistil jsem přitom, z mizerné mapy to nebylo zřetelné, že hřeben pohoří je zde přerušen údolím, ovšem údolí to bylo mělké a zcela pusté.

Chvíli jsem prozkoumával kamenité sutě, ale pak jsem se natáhl pod starou jeřabinu. Snad díky náročnému výstupu, snad brzkým budíčkem jsem usnul jako nemluvně. Probudil mě až zvuk padajícího kamení a původce mého probuzení jsem zjistil téměř okamžitě. Na vzdálenost sto metrů jsem spatřil medvěda škrábajícího se příkrou sutí vzhůru protějším svahem. Mezi námi byla skalnatá rokle a méďa měl namířeno šikmo ode mne, takže mi nepřišlo nikterak nebezpečné z druhé strany rokle chvíli kopírovat dráhu jeho výstupu. Nepřipouštěl jsem si asi žádné, ani potencionální nebezpečí. Pamatuji si, že když jsem se setkal s medvědem o pár let později v Rudohoří, byl jsem v daleko větší nepohodě. Tady jsem měl pouze pocit zadostiučinění, že jsem se konečně dočkal slíbeného pozorování a měl jsem i dost času si míšu prohlédnout. Tenhle medvěd měl patrně zcela jasný cestovní plán a o své okolí, tudíž ani o mě se vůbec nestaral, stoupal svižně sutí a byl velmi hlučný, jak svým mohutným tělem spouštěl celé kamenné laviny. Po několika minutách však překonal vrchol svahu a zmizel za horizontem.

Bylo již po poledni, ale zpátky jsem nespěchal, a snad jsem chtěl i tátu s Milošem vytrestat za zcela promarněný den. Chatu jsem při zpáteční cestě nazdařbůh svahem o několik set metrů minul a musel jsem se k ní proto po jediné příjezdové cestě asi kilometr vracet. Napadlo mě při té příležitosti, že se vrátím tajně, abych zjistil, zdali mě zbývající členové expedice postrádají. Doufal jsem, že ano. Posledních několik desítek metrů jsem se plížil jako pravý dukelský partyzán. Celé osazenstvo chaty, tedy chatař, esembáci a Miloš s tátou seděli u venkovního krbu a z nesouvislých projevů bylo patrné, že už se po mně sháněli. Nutno říci, že by mě asi nenašli, i kdybych seděl před chatou.

Policajti měli rozházené kusy stejnokroje po lavicích, včetně pouzder s pistolemi, přeli se o nějaký národně-politický problém, řvouce na celé Poloniny. Táta s Milošem truchlili nad mou nepřítomností, ale to jim nebránilo pět jakousi zádumčivou slovenskou píseň. Chatař i policajti se k nim chvílemi přidávali. Poházené lahve, sklenice, talíře a kusy alobalu dokreslovali tu všeobecnou spoušť, a navíc z toho bylo jasné, že jsou všichni, na rozdíl ode mne po několikachodovém obědě.

Vstoupil jsem mezi hulákající muže s otázkou, zdali si mám oběd ulovit, nebo nějaký dostanu. Když se jeden přes druhého ptali, kde jsem byl, odpověděl jsem jim téměř popravdě, že jsem stopoval medvěda. Nejrychleji se zorientoval Miloš a odpověděl mi způsobem jemu vlastním:

„A to si ho stopoval na silnici, Šelesnik?“.

Tím to celé skončilo. Chatař mi nabídl k jídlu jakýsi zvěřinový špíz, který jsem si sám nad žhavými uhlíky v dohasínajícím krbu upekl. Chutnal opravdu znamenitě.

Chýlilo se k večeru a já jsem nepředpokládal jinou variantu, než že na chatě přespíme. O to více jsem byl překvapen, když kolem šesté zavelel patrně hodnostně vyšší policista k odjezdu. Chvíli trvalo, než našli všichni všechny součásti výstroje a výzbroje, ale podařilo se, a tak jsme vyjeli. Chtěl jsem se tátovi svěřit s obavou, že taková jízda nemůže dobře dopadnout, ale když mi otec na moje protesty odpověděl otázkou: „Jiříčku, ty už jsi tady?“ nechal jsem to být tak, jak to je.

              Ač se mi to zdálo neuvěřitelné, dojeli jsme do Sedlice bez problémů, pominu-li totálně znečištěný vnitřní i vnější povrch korby gazíku natrávenými zbytky z lukulských hodů na poľovníckej chate.