Kdo by mohl být ten opravdu nebezpečný vítěz voleb?

Kromě vlastní sebeprezentace politické strany před volbami straší tím, co se prý stane, dostanou-li se k moci jejich političtí konkurenti. Někdo tomu věří, jiný pochybuje, ale existuje nějaký skutečně nebezpečný výsledek voleb?

Z různých vyjádření politických reprezentantů by měl jeden pocit, že pokud ve volbách nezvítězí právě oni, nastane málem Armageddon. Příslušní politikové a část voličů šílí při představě, že by nevyhráli oni, rozumí se ti, co vyhrát mají či přímo musí, ale ti druzí, kteří povedou zemi do zkázy. Ta hysterie asi není úplně namístě, protože ve vyspělých demokratických zemích se po mocenské změně po volbách většinou nic až tak významného nestává. Na druhou stranu je asi chybné podlehnout jakémusi lidovému náhledu, že je vlastně úplně jedno, kdo aktuálně v zemi vládne, a od politiky že je dobré se distancovat. Je třeba si totiž uvědomit, že propastné rozdíly v úrovni vyspělosti a kvality života lidí v různých zemích jsou především výsledkem působení určité politiky. Co je tedy tím skutečným nebezpečím, které může v důsledcích vážně poškodit stát a jeho obyvatele?

Pokud nechceme být věštci či šiřiteli oněch tendenčních katastrofických scénářů, je asi dobré hledat poučení v minulosti, tedy jaké politické změny nás, nebo nám podobné země, významně poškodily, či naopak, jaké politické změny ve své podstatě neměly žádný výrazný dopad. Taková analýza sice nikdy nemůže být zcela objektivní, ale s určitým odstupem je asi možné se oprostit od subjektivních pocitů a všímat si faktů a historických reálií. V naší novodobé historii je to nepochybně nástup komunistického totalitního režimu, který nastartovaly volby v roce 1946 a završil ho puč v roce 1948 a potom násilné přerušení snah tento režim evolučně změnit v roce 1968 a následný devastační proces normalizace.

Ještě se k podstatě těchto historických událostí vrátím, ale teď přeskočím k politickým změnám, které probíhaly po roce 1989, tedy po „sametové revoluci“.  Marně přemýšlím, jakou dílčí politickou změnu bych za těch více jak třicet let označil za katastrofální, nebo naopak jako skvělou. Jistě jsem na základě svých politických a světonázorových preferencí tak či onak hodnotil různé vítěze voleb a jistě jsem přihlédnul i ke svým sympatiím či antipatiím ke konkrétním politikům, ale nějak nejsem schopen kvalitativně rozlišit třeba období vlády Miloše Zemana a Václava Klause, potažmo vládu ČSSD a ODS. Mám jasno v tom, ke komu jsem měl ideologicky i lidsky blíže, ale to je něco trochu jiného.

Posunu-li se v čase, měl bych se pokusit zhodnotit konec vlády ODS a nástup Babišova hnutí, kterému posloužila upadající ČSSD. Musím jasně deklarovat, že nemohu Andreje Babiše ani vystát a jeho stranu-firmu považuji za principiálně špatnou podobu politické strany, ale jaksi nemohu věcně zdokumentovat, jestli tato strana nějakým zásadním způsobem poškodila náš stát a jeho občany, respektive, jestli by si jiný vládnoucí subjekt a osoby počínali lépe. Zdali bychom lépe zvládli pandemii covidu, měli lepší hospodářské výsledky, tedy nižší zadlužení a lepší stav veřejných financí, zásadovější zahraniční politiku, schopnější státní správu a v důsledku tím i lepší životní úroveň? To jsou totiž zcela fatální otázky právě i při pohledu do budoucnosti.

Podobným způsobem se dá nahlížet i na prezidentský mandát. Jsem zcela zásadním kritikem a odpůrcem stávajícího prezidenta, ale pokud by mě někdo vyzval, abych fakticky uvedl, jak ten naši zemi poškodil, mohl bych mluvit jen o ostudě, pocitu studu a jakémsi tragikomickém příběhu politika, který neuměl včas odejít a kvůli svému zviditelnění se zaprodal nepřátelským mocnostem, kvůli své ješitnosti a mocichtivosti zneužívá volný výklad ústavy a budí u části veřejnosti pohoršení svými excesy, ale nemohl bych asi tvrdit, že by Miloš Zeman změnil naši politickou orientaci a zrušil demokratické principy v naší zemi. Nestali jsme se čínskou provincií ani ruskou gubernií a v domácí politice fakticky neprosadil vůbec nic zásadního.

Záměrně jsem v předešlých dvou odstavcích patrně podpořil názory těch, kteří, jak jsem již uvedl, považují politiku za něco, čím se není třeba zaobírat, vnímají volby jako tyátr a ony volbami vyvolané politické změny pouze za změny kosmetické. Na tomto místě je však třeba se vrátit k oné vzdálenější minulosti. Většina českých občanů vnímala poválečné politické změny jako pozitivní a mnoho z nich upřímně věřilo, že i v budoucnu reálně pozitivní budou, a rozhodně ne každý našinec byl odpůrcem normalizačního procesu po roce 1968. V obou případech se projevil i vliv oné inertní mlčící většiny, která se nechala unášet proudem.

Devastace země a jejích obyvatel, která započala převzetím moci komunisty, a důsledky které stále ještě neseme, se stejně jako v případě jiných zemí a jejich zločinných režimů pojí se třemi zásadními faktory: jsou to utopické ideologie, které nadchnou a posléze zfanatizují určitou (někdy zcela zásadní) část veřejnosti a které jsou následně zneužity, je to postupné porušování demokratických principů a principů svobody jednotlivce a je to s předchozími faktory spojené buzení nacionálních vášní. Jinými slovy je podstatou lež, pro kterou lidé obětují svou svobodu a na místo ní je jim vštěpován pocit jejich vlastní národní, historické, etnické, sociální či jakékoli jiné výjimečnosti.

Na těchto principech byly vystaveny všechny zločinné režimy: jihoevropský fašismus, německý nacionální socialismus, ruský bolševismus, světový komunismus a všechny místní a exotické podoby těchto ideologií. Všechny tyto režimy se ve svých počátcích prezentovaly jako spravedlivé, demokratické, vlastenecké a lidské. Kam až dospěly, je obecně známo. Možná se zeptáte, co to má společného s našimi volbami v roce 2021? Myslím, že pouze jediné: zárodky tohoto zla je možné vysledovat i dnes. Je to nebezpečí, které v různých podobách a prostřednictvím různých nositelů vede k systému, který nemá dostatek nástrojů ani ochoty zásadní morální, etické a také demokratické a liberální principy zabezpečit.  

Je to systém, který slevuje z občanských svobod, který vyměňuje účelné a výhodné za morální, který se stává netečným k amorálním činům svých reprezentantů a posléze i podporovatelů. Je to systém, který zcela upřednostňuje materiální stránky lidského života, egoismus a pohodlí. Zároveň se však snaží vyvolávat strach o zachování dostatečného konzumu, klidu a bezpečí a prezentuje se sliby, že vše bude zabezpečeno, byť není zcela jasné jak a z čeho. Jsme svědky, jak se v okolních zemích i u nás pomalu a plíživě rodí nová totalita. Možná bude jiná než ty předešlé, její podobu ale nikdo neumí domyslet a v okamžiku, kdy se ta patřičně projeví, bývá už pozdě.

Zcela záměrně neukazuji prstem na politické strany, které mají k výše uvedenému sklony a na jejich představitele, kteří jsou vedeni touhou po moci, která jak známo nejen chutná, ale i lidi kazí, nechť si to každý učiní sám. Poukazuji na to pouze na základě pocitu, že se ve volební kampani řeší většinou jen zajímavá dílčí témata, jejichž reálná budoucí podoba je ve hvězdách, a ne zásadní principy, na kterých jsou příslušné partaje založeny a třeba reálný morální profil jejich lídrů. Mnoho lidí asi vnímá pozitivně snahu partají o jakési odideologizování a poslouchá více konkrétní sliby v materiální oblasti, jenomže to „…a zítra pro chleba si půjdem, tak jako dneska pro vodu…“ už tady bylo a bohužel se asi málo lidí ptalo, jak to někdo zařídí, případně komu ten chleba bude ukraden, aby ho jiný mohl dostat.

Přijde mi velmi krátkozraké věřit slibům, které nejsou podpořeny reálnou koncepcí, která by navíc měla být v souladu s demokratickými principy, se zachováním veškerých občanských svobod a s rolí státu, který se nestane represivním nástrojem ovládajícím bezmocné občany. Jsem naopak přesvědčen, že stát se nesmí z účelových důvodů od těchto principů odklonit a řídit a reprezentovat ho mají nejen schopní, ale i bezúhonní a morálně způsobilí lidé, u kterých se dá předpokládat, že je moc semele méně či později. Je skvělé, že se můžeme ve volbách svobodně rozhodnout, ale měli bychom se také zamyslet, zdali se ještě rozhodujeme jako vnitřně svobodní lidé nebo už jen jako propagandou zpracované loutky.