Kdy už se konečně začne s tím povinným čipováním?

Dávám tomu tak rok, maximálně dva. Je to přeci tak jednoduché: malá kapsle do podkoží nebude vůbec na obtíž a může být nosičem veškerých informací a dokladů. Kontrolní orgán jen přiloží čtečku. Řeč je o lidech, nikoli o psech.

Myslím si, že čipování psů smysl má, a nemyslím si, že by to byl nějaký zásah do psích práv, protože psí práva zabezpečuje více psovod než systém. Práva „psovodů“ se však týkají především systému. Je sice pravda, že žádný režim nemůže vzít člověku svobodu vnitřní, ale každý režim má páky na to, aby na vnější svobody jednotlivce zcela zásadně působil. Na základě této skutečnosti také různé režimy, systémy a vlády vnímáme a dělíme.

Velmi obecná poučka praví, že svoboda jednotlivce končí tam, kde se střetává se svobodami druhých. V praxi je však hranice mezi těmi svobodami velmi nezřetelná a rozostřená. Pokud bychom byli zcela důslední, tak téměř nikdo se nemůže vyhnout interakci s jinými lidmi a systémem. Podstatou je tak hranice, za kterou zasahujeme do cizích práv a do norem systému, který má ona soukromá práva chránit.

Je asi patrné, že v tomto článku v jakési principiální rovině reaguji na nová vládní nařízení rozšiřující povinnosti prokazovat svoji údajnou bezinfekčnost a více chránit před potenciálním nakažením druhé. Pokud se vedle kulturních akcí, škol, veřejných budov a nyní už i restaurací rozšiřuje povinnost dokladovat očkování či testy, tak už k tomu čipování s ohledem na mobilní aplikace máme docela blízko, protože už je skoro jedno, jestli je onen čip v telefonu, který se stává nedílnou součástí naší osoby nebo ho máme jako ti pejskové pod klíční kostí, či na hřbetě.

Někdo si může klidně myslet, že přímé očipování by mělo řadu „výhod“: Už žádné průkazy, legitimace, potvrzení, žádné hledání polohy a místa pohybu. Každý z nás by byl stále on-line a stále pod kontrolou. Jsem přesvědčen, že o této „krásné“ vidině dokonalého světa sní mnozí aparátčíci a fízlové a s nimi všichni s duší aparátčíků a fízlů. To, co bylo ještě před pár lety úsměvnými „rekvizitami“ sci-fi filmů a knih, se stává realitou, a občan zcela integrovaný do systému už není žádnou utopií, stejně jako není utopií potencionální technické řešení.

Mám upřímnou hrůzu z takového světa, a proto se nemohu smířit ani s opatřeními, která zdánlivě působí jako řešení striktně účelová, dočasná a tváří se, že jsou v zájmu každého z nás. Takhle to ale nikdy nefunguje. To, co jednou z občanských a lidských svobod obětujeme, to nám už onen systém nikdy nevrátí, respektive vrátit nám to může jen násilná změna režimu, což představuje nějakou podobu revoluce. Stačí se jen podívat, co jsme za posledních dvacet let dobrovolně systému nabídli ze svého soukromí, svých práv a svobod výměnou za pofiderní pocit bezpečí, pohodlí a nějaké odměny.

Pandemie covidu jasně ukázala, kam až může systém v „zájmu občana“ zajít, a také to, co všechno jsme ochotni akceptovat. V úvodu jsem uvedl, že nikdo nemá právo prosazovat své svobody a práva na úkor jiných a každý také má právo chránit si své zdraví a mít strach. Na to má a musí systém reagovat. Nikdo však není povinen se bát, nikdo není povinen chránit si své zdraví a nechat si proti své vůli zabezpečovat svoji vlastní bezpečnost. Někdy je ta hranice nezřetelná, ale myslím, že každý z nás dobře ví, co už je za hranou. Nenechme se čipovat. Nelze totiž ani spoléhat na to, že jako v případě neživých věcí, někomu dojdou „čipy“.