Jan Žižka jako symbol národního mindráku

Ten mýtus počal vznikat velmi záhy, v době obrození se ho Alois Jirásek chopil způsobem sobě vlastním, pod vlivem komunistické ideologie k němu přistoupil Otakar Vávra a brzy uvidíme Žižku v Jáklově filmu a la Hollywood.

Pokud by vás zajímalo, proč jsem se pustil do takto profláklého tématu, je odpověď prostá: Nedávno jsem konečně dočetl impozantní monografii Petra Čorneje a ve stejnou chvíli jsem zhlédl ukázky z připravovaného Jáklova velkofilmu, ze kterého počali historici šílet ještě dříve, než ho zhlédnou v kině. Rozhodně v tomto článku nechci převypravovat Žižkův životopis, ať už historicky podložený, nebo různě tendenčně zmytizovaný. Při čtení Čornejovy knihy mě však zaujalo, jak se různé dobové výklady i všeobecné vnímání husitství liší od věcného a střízlivého výkladu dobou ani ideologií neovlivněného historika.

Vydáme-li se zpět v čase, je poslední tendenční vykreslení Žižky negativní. Po časech adorace počal být na přelomu milénia náhle vnímán jako zločinec a husité jako banda barbarů terorizující zemi, vraždící všechny nepohodlné a ničící majetky. Tento pohled stále existuje a navazuje vlastně jen na historií se prolínající negativní vnímání husitství, jehož nositelkou byla, a do jisté míry stále je, katolická církev. Takový fokus může být ovšem jako i v jiných případech jakousi opačnou reakcí na onen kult husitství, který nastolili obrozenci a po svém na ně navázal totalitní režim. Kultury milovní lidé také mohou žehrat na výčtem památek, které husité zdevastovali.

Mně osobně se pochopitelně nejvíce vryl pod kůži náhled, se kterým jsem byl konfrontován celé své dětství a jinošství. Přiznám se, že jsem Žižku a husity nekriticky miloval a křižáky, Zikmunda – lišku ryšavou – upřímně nenáviděl, stejně jako všechny jejich ostatní nepřátele. Obecně je přijímaný názor, že právě jen komunistický totalitní systém zneužil husitství i osobu hejtmana husitských vojsk jako symboly našich revolučních tradic. Tedy něco v tom smyslu, že komunisté završili to, co Hus s Žižkou započali. Ono to tak ale úplně není. Ten kult se táhne celými českými dějinami, aniž by do komunistického převratu měl něco společného s bolševiky. Byl to po staletí naší nesamostatnosti určitý symbol naší národní hrdosti a svrchovanosti.

Téma husitství proto logicky fascinovalo obrozence, kteří v něm také poněkud klamně spatřovali jakousi erupci češství a náš nesmazatelný „zářez“ do světových dějin. Nacionální vášně se dají na husitství naroubovat velmi snadno ve smyslu „proti všem“, ale světový význam husitských válek je třeba vnímat poněkud střízlivěji. V té době (15. století) probíhala pro Evropu zcela zásadní stoletá válka, Jana z Arku osvobodila obléhaný Orléans a zvrátila její průběh, byly podniknuty zásadní zámořské cesty a objevy (Vasco da Gama, Krištof Kolumbus), Tamerlánova vojska porazila Turky a tím na chvíli pozastavila rozmach Osmanské říše, nicméně v polovině století byla dobyta Konstantinopol, Byzantská říše zanikla a Turci tímto počali ohrožovat centrální Evropu, začala se rozpadat Zlatá horda, probíhaly války mezi Řádem německých rytířů a litevsko-polskou koalicí, v Anglii zuřila válka růží, byl vynalezen knihtisk, Leonardo da Vinci stvořil svá stěžejní díla, Francois Villon napsal Velký testament atd.

V české kotlince bylo však v 15.století husitství zcela zásadním fenoménem, pro dějiny Evropy, potažmo světa je však mnohem významnější Jan Hus než Jan Žižka. V tomto ohledu je možná dobré tato dvě jinak související témata oddělovat. Husovo reformační úsilí je historicky důležité, neboť na jeho učení navázali pozdější zásadní církevní reformátoři, jako byl Kalvín či Luther. Žižka se zapsal do dějin spíše jen jako vojenský stratég a inovátor nestandardních, ale velmi účinných vojenských technik. Vlastní činnost husitských vojsk není pak už ničím výjimečná a vyvolávala a stále logicky vyvolává i různé kontroverze.

Husitství však bylo vždy dobře ideologicky podchytitelné, protože je v něm obsažen aspekt lidovosti, a byl to také počin, který lze vnímat jako protiněmecký či přímo protizápadní, a dočasná vojenská úspěšnost husitů mohla vždy podpořit národní sebevědomí, respektive tlumit národní mindrák, protože od dob Jana Žižky Češi jako takoví žádnou bitvu, natož pak válku nevyhráli, což logicky souvisí s tím, že náš národ neměl vlastní stát, a když ho posléze již měl, tak se k žádnému boji či všelidovému povstání neodhodlal. Husitství se tak pro nás stalo jakousi pět set let starou náplastí na bolístku.

V tomto směru se prezentovala literatura i kinematografie. Jirásek Jana Žižku představil v románech Mezi proudy a Proti všem, ale zcela nekritickou glorifikací se vyznačuje až jeho drama nazvané případně Jan Žižka. Na Jiráska v jistém směru navázal Otakar Vávra, který stvořil impozantní epickou filmovou trilogii, která je ale natolik poplatná aktuálně panující ideologii, že to s nějakým seriózním přístupem k historickým reáliím nemá nic společného. Po letech „bez Žižky“ přijde brzy do kin film Petra Jákla, který slibuje velkolepou podívanou hollywoodského střihu s astronomickým rozpočtem a zahraničními hvězdami. Nechci zatracovat něco, z čehož jsem zhlédl jen fragmenty, ale příspěvek k osvětě ohledně našich dějin to asi nebude. V tomto směru všem doporučuji Čornejovu knihu.    

Postoj k husitství v průběhu dějin logicky ovlivňovalo náboženství, protestanté ho většinou adorovali, katolíci pochopitelně haněli. Obrozenci v něm pak nacházeli onu nacionální oporu, ale s historickými reáliemi pohříchu zacházeli často podobně jako s našimi rannými fiktivními i reálnými dějinami. Na rozdíl od komunistů byly ale v tomto směru pohnutky vesměs ušlechtilé, protože každý národ pro své sebeuvědomění potřebuje své slavné dějiny a osobnosti, a to bez ohledu nato, jestli byly reálně slavné a osobnosti byly skutečnými osobnostmi. Hus svého významu nikdy nepozbyl, ale kult Jana Žižky je do jisté míry falešný.  

Po vzniku samostatného československého státu, který nemusel trpět žádným komplexem, mohl tento husitský mýtus vyprchat, ale nestalo se tak. Živilo ho do historického kontextu zapadající zcela reálné ohrožení ze strany Německa, které bylo posléze i naplněno. S nástupem totalitního komunistického režimu byl pak tento kult jen oprášen a skvěle zapadl do ideologické koláže v podobě husitského revolučního hnutí, které započalo naši revoluční tradici. Vedle toho lidově demokratická armáda kooptovala Jana Žižku, coby zakladatele našich tradic bojových.

Kdo by si myslel, že s pádem komunismu padne i tento trochu legrační mýtus a kult husitství, který se jaksi historicky znemožnil, ten by se spletl. Husitství stále rezonuje. Vojenské kapely stále vyhrávají při slavnostních příležitostech „Kdož sú boží bojovníci“ a i dnes mnoho lidí spatřuje v husitství jakousi esenci české velikosti a významnosti. Paradoxně se více připomíná onen vojensko-nacionální aspekt reprezentovaný Žižkou než Husovy zásluhy o reformaci církve. Římskokatolická církev se jen velmi pomalu a neochotně s Husem vypořádává. Už dlouho ve vzduchu visí jeho blahořečení, přičemž Hus jako osobnost obecně a bezezbytku splňuje požadavky na mučedníka, jenž by měl být svatořečen. Mistr Jan totiž v žádném případě nebyl strůjcem husitství a dá se předpokládat, že by nikdy nepodpořil to, čím se militantní husitství stalo.  

Samotná osoba Jana Žižky je bezesporu zajímavá. Ani precizním historickým studiem, jaké mnoho let prováděl Petr Čornej, ovšem nelze zmapovat celý jeho život, a v historických pramenech nenacházíme ani odpovědi na řadu otázek. Nikdo neví, jak se ze zchudlého zemana, lapky a žoldáka stal Žižka královským čeledínem, tedy proč ho Václav IV. jako zločince nejprve omilostnil a po letech služby u polského panovníka Vladislava II. Jagella ho i zaměstnal, a jak a proč se takovýto člověk stal hlavou husitských vojsk. Nicméně tyto skutečnosti nejsou v zásadě vůbec důležité pro Žižku jako symbol, stejně jako není až tak významné, jaké pohnutky vedly každého jednoho husitu. Je poměrně jisté, že mezi husity byli náboženští fanatici, idealisté, stejně jako různí zatracenci, kteří neměli co ztratit a z prosazování náboženské reformy se posléze stalo ono bohapusté rabování, vraždění a plenění vlastní země.

Z Husova učení toho na konci husitských válek zbylo pramálo, respektive nositeli ideálů nebyli již bojovníci, ale intelektuálové z řad kazatelů a univerzitních mistrů, které ovšem dnes na rozdíl od jednookého vojevůdce zná jen málokdo. Na vrchu Vítkově, na kterém se udála památná bitva, kterou musíme v kontextu velkých středověkých bitev nazvat spíše šarvátkou, dodnes stojí největší jezdecká socha v Evropě (3. na světě). Na mohutném oři sedí neméně impozantní postava, které sice už nikdo nechce dávat do ruky ľahký guľomet, ale stále směrem na západ hrozí pověstným palcátem. Mýtus stále žije.  

https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_%C4%8Cornej