Jak to bylo s těmi rudými bratry

Nechám se někdy volně unášet proudem asociací, výsledkem čehož bývá spojení jinak těžko spojitelného. Dnes se mi spojila slova „rudý“ a „bratr“, a to ve zprostředkovaných informacích, které mě oslovily krátce po sobě.

Rudý bratr Vinnetou má problém ve své domovině, respektive v domovině svého stvořitele a v požehnaném věku zemřel rudý bratr Gorbačov (co ho znal nejen celý Dlabačov, ale prakticky celý svět). Ani na něm v jeho domovině i ledaskde jinde nenechali nit suchou. Pro oba se možná hodí označení „rudý gentleman“. V prvním případě je to fiktivní esence toho nejlepšího, co by se na původních obyvatelích Ameriky mohlo najít, v druhém případě možná poněkud mlžil ten, který vůbec nebyl rudý, ale pouze natolik moudrý, že z nutnosti „rudocha“ předstíral, a to proto, aby se nestal představitelem revoluce, ale naopak evoluce.

V dobách mého dětství, kdy jsme indiánky hltali, měl tento žánr jasný ideový charakter. Indián byl režimními ideology stejně jako husita pasován na proletáře bojujícího proti imperialismu, který zosobňoval bílý americký padouch nebo Zikmund „liška ryšavá“, a tak se bezděčně oba stali nositeli revolučních tradic. Gorbačov se v osmdesátých letech nikterak nezříkal komunistické ideologie, naopak se stal jejím domnělým reformátorem, což komunisty a jejich systémy až tak nevyděsilo. Myslím si, že dobře věděl, že totalitní systémy likviduje tím, že vytváří podmínky pro jejich likvidaci, a také dobře věděl, že v Evropě je to mnohem snazší než na Rusi. Ruské mnohonárodní impérium sice rozbil, ale už neměl sílu vlastní Rusko stmelit. To se povedlo až Putinovi, přičemž názorně vidíme, k čemu to dospělo.

Je určitým paradoxem, že Gorbačov, který se komunistické ideologie nikdy zcela nezřekl, byl daleko větší demokrat a liberál než Putin, který se od komunismu formálně distancoval, ale v Rusku postupně zavedl nový stalinismus. Řadu paradoxů nalezneme i u amerických „rudých bratří“, přičemž tím aktuálním je snaha uložit máyovky do trezoru, coby ideologicky nežádoucí literaturu a kinematografii. Snadno lze dojít k úvaze, jestli v těchto aktivitách není cosi rudého, a to v tom nejhorším smyslu slova. Nechci relativizovat principy komunistické ideologie na základě jakéhosi komunismu s lidskou tváří a nechci ani ignorovat stinnou tvář kolonialismu, ale myslím si, že k obojímu se lze postavit jaksi čelem.

Je zřejmé, že evoluční politické procesy fungují mnohem lépe než ty revoluční, nicméně co se stalo nelze odestát, lze se z toho pouze poučit. Kolonialismus je odvěký fenomén, který nelze šmahem odsoudit, protože je nedílnou součástí historie lidstva. Na jeho prostředky je nutno nahlížet fokusem příslušné doby, což znamená, že to, co bylo před dvěma tisíci nebo dvěma sty lety normou, je sice dnes nepředstavitelné, ale tu normu nelze přenést do minulosti a na základě toho historii vykládat a vracet se k ní v podobě nějakých absurdních počinů, jakými je cenzura či obrazoborectví.

Výše zmíněné asociační toky v sobě skrývají pro „plavce“ nebezpečí v podobě určitého rozostření pohledu a přijmutí onoho židovského moudra, že je „všechno jinak“, že zlo a dobro jsou jen úhlem pohledu a že pravda je jen způsob výkladu. Osobně si to nemyslím. Bez ohledu na to, jak dobře či zle Gorby ovlivnil Rusko, zůstává pro nás jednoznačně pozitivní historickou postavou. Vinnetou se svým pokrevním bratrem Old Shatterhandem pak mohou bez ohledu na realitu Divokého západu ve své knižní i filmové podobě zcela jasně zosobňovat ty ušlechtilé lidské vlastnosti a mohou být stále také dobrými vzory. Relativizovat Gorbačovovy zásluhy a hledat v mayovkách nesoulady s principy politické korektnosti mi tak přijde hloupé a směšné.