Zamyšlení se nad válečnými zločiny USA a NATO v kontextu války na Ukrajině

Zaregistroval jsem názory, které srovnávají Putina a jeho režim s politiky a režimy západních států, a to na základě jejich válečných zločinů, jejichž charakter, rozsah a důsledky včetně obětí si prý nijak nezadají s ruskou agresí

Ve svém nedávném článku jsem se vyjadřoval k umístění „vlajky s Putinem ve futrálu“. Nehodnotil jsem ani tak vhodnost takové prezentace, jako skutečnost, že je na ní zpodobněn válečný zločinec, strůjce utrpení a strádání milionů lidí a také smrti nevinných civilistů i vojáků vehnaných do nesmyslné války. Označil jsem Putina za masového vraha, a to na základě principu, že zadavatel vražd, byť sám osobně nevraždící, není méně odpovědný než faktičtí vrazi. Konečně i obecné právní normy na to takto nahlíží.

Přečetl jsem si na to konto řadu komentářů, které tuto skutečnost přímo nezpochybňují, ale srovnávají Putina a jeho režim s politiky a režimy západních států, respektive s USA a s NATO, a to na základě údajných válečných zločinů, jejichž charakter, rozsah a důsledky včetně obětí si prý nijak nezadají s ruskou agresí na Ukrajině. Nechci spekulovat, jsou-li takové výroky jen skrytou podporou či přímo adorací putinovského režimu a schvalováním jeho válečného tažení, či fatální neznalostí a zcela pomýleným výkladem historických reálií, ale ať už je to tak či tak, cítím potřebu uvést tyto skutečnosti na pravou míru.

Píšu-li „uvést na pravou míru“, myslím tím prezentaci faktů, spíše než svých osobních názorů, preferencí a pocitů, které pokud vyjádřím, tak je vždy jasně uvedu jako své názory, a nikoli jako ona fakta. Mnozí srovnávají Putina s americkými prezidenty, s Bushem, Clintonem či Obamou a ukrajinskou válku, s válkami v Iráku, Afghánistánu či v Jugoslávii, případně se vzdálenějšími válkami, válkou vietnamskou, korejskou a dalšími vojenskými konflikty a zásahy. Musím v tomto ohledu konstatovat, že rozhodně nejsem k těmto počinům západních mocností a aliancí nekritický, mnohá rozhodnutí vnímám jako chybná a některé vojenské zásahy vysloveně odsuzuji.  

Pojďme popořadě:

Války v Indočíně byly v obou případech válkami dvou rozdělených států a staly se jakousi zástupnou válkou mocností, respektive ideologií vzniklého bipolárního světa.  S odstupem desítek let asi málokdo kdekoli na světě hodnotí tyto válečné počiny obou mocností pozitivně. Přes těžko ospravedlnitelnou krutost válčících stran (Korejců i Viertnamců) i počínání amerických jednotek včetně válečných zločinů a masových vražd civilistů (masakr v M? Lai) se nejednalo o dobyvačnou válku, jejímž cílem bylo anektování cizího území. Jižní Korea byla napadena Koreou Severní, stejně jako severní Vietnam se s podporou SSSR a Číny odmítal smířit s oddělením jižní části země.

V podobném duchu se nesly další válečné konflikty v jihovýchodní Asii (Thajsko, Laos) ale i později ve Střední Americe (Kuba, Dominikánská republika, Grenada, Panama). Ve všech těchto případech šlo o podporu proamerických vlád (případně opozičních sil) a potlačení komunistických pučů a revolucí. Legitimita příslušných operací byla většinou sporná, případně žádná, nicméně tyto zásahy nebyly namířeny proti civilnímu obyvatelstvu, které bylo často stejně rozdělené jako znepřátelené politické síly.

Naopak jako zcela legitimní lze vnímat válku v Zálivu, tedy operace Pouštní bouře a Pouštní štít. V tomto případě se jednalo o agresi ze strany Iráku a nasazení spojeneckých vojsk mělo poměrně širokou podporu, a to i v zemích tohoto regionu. Poněkud spornější byla invaze do Iráku spojená s likvidací režimu Saddáma Husajna a jeho samotného. Byl to preventivní počin proti režimu a jeho vůdci, který se jevil jako potenciálně nebezpečný, přestože jadernými zbraněmi nedisponoval a jejich avizovaná existence byla spíše jen záminkou. Podobný preventivní charakter měla i spojenecká invaze do Afghánistánu, jejíž smysl i legitimita jsou hodně sporné, respektive po dvaceti letech pobytu spojeneckých vojsk v zemi nebylo dosaženo prakticky ničeho a Taliban se opět ujmul vlády. Opět je ale potřeba zdůraznit, že se nejednalo o žádnou dobyvačnou válku (válka neměla žádný ekonomický a ve finále ani politický benefit, právě naopak) operace i pobyt vojsk nebyl zaměřen proti civilnímu obyvatelstvu a civilní oběti jdou na vrub selhání konkrétních vojáků (mnozí byli souzeni a odsouzeni) nebo logistických chyb a bezohledné vojenské strategie.

Ještě větší kontroverze dodnes vyvolává bombardování Jugoslávie v rámci operace Spojenecká síla mající zamezit represím Srbska vůči kosovským Albáncům, umožnění humanitární pomoci a ohrožení jednotek mírových sil. Tento akt neměl právní legitimitu, neboť nebyl schválen RB OSN (z důvodu nepochybného veta ze strany Ruska), nicméně smysl byl zcela jasný a dostavil se i výsledek, tedy ukončení akcí srbské armády, příměří, jednání, a nakonec i potrestání skutečných válečných zločinců páchajících zločiny genocidy. Značně problematickým však zůstal způsob provedení operace: bombardování nevojenských objektů a s tím spojené značné ekonomické škody a civilní oběti (uvádí se až 500 civilních obětí).

Přes veškeré kontroverze zmíněných vojenských operací a válek vedených Spojenými státy a jejich spojenci nelze tvrdit, že by tyto měly důvod a charakter napadení jiného suverénního státu z důvodu připojení jeho území k vlastnímu státu, že by primárním cílem bylo ze msty (případně z jiného těžko pochopitelného důvodu) způsobit takovému státu materiální škody a cíleně ničit civilní objekty a vraždit civilní obyvatelstvo, čehož jsme svědky na území napadené a okupované Ukrajiny. Z takového důvodu je absurdní označovat politiky západních mocností a představitele NATO za válečné zločince. Skutky válečných zločinů se dopouštěli zcela konkrétní lidé a řada z nich byla za to také odsouzena.

Je zcela legitimní s odstupem i aktuálně připomínat chybná rozhodnutí, omyly, neřkuli zločiny, které jdou na vrub představitelům USA a jejich spojencům, respektive vojenským představitelům i konkrétním vojákům. Je třeba kritiky, protože ta vede k tomu, aby se zjevné chyby neopakovaly. Taková kritika by však asi neměla vést k paušalizaci a ke srovnávání výše uvedených počinů s agresí Ruska na Ukrajině a ke srovnávání představitelů zločinného ruského režimu v čele s Vladimirem Putinem s prezidenty USA a představiteli spojeneckých zemí.

Je nutné se zamýšlet nad pohnutkami, které vedou k příslušným činům. Asi ne vždy byli a jsou pohnutky USA, spojeneckých států a NATO nezpochybnitelné, ospravedlnitelné, ale je zcela zřejmé, že Aliance není útočnou vojenskou organizací mající zabezpečovat členským státům územní a materiální zisky, exportovat nedemokratické a nehumánní ideje a cíleně škodit civilnímu obyvatelstvu jakékoli země. Jsme součástí světa, který vůbec není dokonalý, což je z hlediska demokratických principů a svobodných voleb i vinou každého z nás, ale je, myslím, dobré tento svět soudit i na základě hodnocení toho druhého světa, světa zvrácených ideologií, nesvobody, totalitních praktik a aktuálně i válečného štváčství.