Dogma národního státu

Když se v průběhu 20. století počala postupně rozpadat většina vícenárodních států, zdálo se, že národní stát je jediným reálným modelem. Opačný trend v podobě vzniku EU tak někdo vnímá jako likvidaci národních států.  

Přečetl jsem si článek, jehož meritorní myšlenkou je nutnost rozpadu Evropské unie, a to právě na základě neslučitelnosti s principy národních států. S prohlubující se integrací by totiž měly státy ztratit svůj národní charakter, a naopak striktní zachování národního státu, tedy zásadní odmítání principů federalizace prý prakticky znemožňuje dobré fungování nadnárodní unie. 

Definice praví, že národní stát je takový stát, jehož idea spočívá v teritoriálním splynutí geografického státu a národa. V tomto ohledu tak je národ tím, komu je dána suverenita nad příslušným územím. To už je samo o sobě trochu problematické, ale úplně problematická je pak definice národa, tedy ani ne tak definice, jako to, jak to lidé cítí a vnímají. 

Dva příklady: Mnozí Moravané se cítí být příslušníky moravského národa. Bez ohledu na to, že mně osobně to přijde neopodstatněné, je to jejich přesvědčení, které je obecně nutno respektovat. Většina Američanů, bez ohledu na barvu pleti, náboženství a místo, odkud oni nebo jejich předci pochází, a také bez ohledu na to, v jak geograficky i kulturně odlišných částech státu žijí, se cítí být Američany.   

Z toho je patrné, že pojem “národ”, jak praví definice, je jen sociální konstrukt, který může, ale také nemusí být založen, na nepřeberném množství různých fenoménů, jakými jsou území, jazyk, společné dějiny, náboženství, kultura, politika, ekonomika apod. Není ale vůbec směrodatné, které a kolik shodných společných atributů národa je třeba k tomu, aby byl národ sourodý a stabilní. Naopak je patrné, že v tomto žádná úměra neexistuje. 

Přemýšlím-li o svém češství, kteréžto docela normálně vnímám, tedy vnímám se jako Čech, tak si říkám, na základě čeho se jím cítím být. Jsem-li doma, hlásím se spíše jen k místům, která pro mě mají zásadní význam, v mém případě je to Pojizeří odkud pocházím, kde jsem vyrůstal a kam se vracím. V Mexiku jsem říkal, že jsem z Evropy, protože téměř každému je tam ukradené, jestli jsem z Česka nebo Rakouska, stejně jako nikoho nezajímalo, jestli je Američan z Texasu nebo z Aljašky. Jako Čech se tedy prezentuji asi jen v Evropě.  

Na rozdíl od mnoha jiných států jsou Čechy poměrně jasně geograficky vymezeným územím, nicméně charakter nadnárodních celků, které jsme opanovali nebo byli jejich součástí, je docela pestrý. I v trochu zprofanované “době temna” jsme nepozbyli národní identitu a v době předcházející našemu osamostatnění nám tuto identitu už ani nikdo neupíral. Může to vyznít trochu kacířsky, ale není snadné, vyjma emocí souvisejících se samostatností, najít mnoho benefitů nové republiky, a to ani ekonomických, protože se součástí státu stalo zaostalejší Slovensko a zcela zaostalá Podkarpatská Rus. 

Vrátím-li se do současnosti, jsem trochu rozpačitý z toho, jaké atributy svého češství bych měl hájit, tedy které jsou ohroženy, které se mi někdo snaží upřít. Přiznám se, že nacionálním emocím rozumím, je-li ohrožena územní celistvost státu, životy jeho občanů, základní demokratické principy nebo je stát jiným státem nějak, třeba ekonomicky poškozován. Pokud tomu tak není, je pro mě vlastenectví vlastně jen kulturním fenoménem, přičemž je asi dobré se zamyslet nad tím, jaká část naší kultury je ta národní a čím vším se v rámci přirozeného multikulturalismu nikterak neodlišujeme od mnohých jiných Evropanů.  

Přijde mi, a historie to jasně potvrzuje, že vlastenectví se snadno změní v nacionalismus, což je zlo, které bylo a je zdrojem všemožných hrůz, které se na světě staly a dějí. Zásadní část svého života jsem prožil v Československu a přemýšlím-li o tom, cítil jsem se být Čechoslovákem, třeba už jen proto, že se v Poloninách cítím být více doma než v Krušných horách. Nemohu se z bavit pocitu, že mnoho příslušníků mnohonárodních států, které nebyly splácány násilně, necitlivě a pro někoho zjevně nevýhodně, to vnímalo a vnímá podobně. 

Na rozdíl od Jugoslávců jsme se se Slováky rozešli kulturně. Vím ale, protože jsem v těch kritických dobách v Jugoslávii pobýval, že ani temperamentnější “Jugoši” se mezi sebou nezačali vraždit jen proto, že na to celou dobu existence společného státu čekali. Někdo musel učinit nějaký impuls. Řekl bych, že ani Skotové nebo Katalánci nemají své separatistické tendence geneticky dané. Někdo je musí systematickým způsobem vyvolávat a živit. Dost možná ani Němci se v 30. letech většinou necítili “nadlidmi” majícími právo si podrobit všechny domnělé “podlidi”. Opět je někdo, víme kdo, musel ideologicky zpracovat, přičemž tomu nahrávaly a stále nahrávají ekonomické záležitosti. 

Česká republika se stala součástí Evropské unie, a já, ač nejsem k této organizaci nekritický, nevnímám, že by naše členství bylo v rozporu s principy národního státu, tedy s těmi, které jsou faktické, a nikoli pocitové. Nikdo nám nebere území, nikdo nám nezakazuje jazyk a vlastní specifické kultury, aniž by o to někdo jiný usiloval, se zbavujeme radostně sami. A jelikož na svém členství netratíme ani ekonomicky, je argumentace pozbytí charakteru národního státu nevěrohodná.  

Nechci být adresný, ale mám pocit, že jsou to stále titíž “okopávači kotníků”, kteří se zjeví vždy, když se ukáže nějaký problém. Ať je ten problém jakýkoli, patrně vždy se dá transponovat do nějaké nacionální roviny. Jakákoli krize, ekonomická recese, inflace, ale i krize migrační, válečná či jakákoli jiná se dá použít k tomu, aby někdo řekl: “Bez té EU bychom si jistě poradili lépe, podívejte na Švýcarsko!  A to ani nemluvě o tom, že nám ta Unie chce na základě prosazovaného poměrného hlasovacího systému zničit národní stát.” Koho pak zajímá, že ani federalizační tendence EU, které osobně nikterak neobhajuji, faktické národní zájmy nikterak neohrožují, a to jednoduše proto, že národ vzniká, ale i zůstává národem bez ohledu na nějaké nadnárodní uspořádání, ve kterém může a také má normálně fungovat třeba jen na základě výhodnosti. 

S určitou nadsázkou by se dalo čekat, že nějaké okopávače kotníků, kteří se vždy vyrojí, když z různých důvodů narůstá společenská nespokojenost, napadne, že nejen EU by se měla drolit, ale třeba i v rámci našeho státu by mohli třeba  Moravané počít prosazovat separatistické tendence, případně Čechové se distancovat od Moravanů  s tím, že jsme jako dva různé národy natolik odlišní, že by jednomu bez druhého bylo lépe, vždyť přeci v každém státě má žít jen jeden národ, a každý národ má právo na vlastní stát. Nebo ne?