Souhlas. Člověk je nadán myšlením, aby rozeznával míru příkoří, které se mu za celý život udála. Nedávno jsem se o to bavili s manželkou. Každé se asi v životě stalo, že jí někdy před 20-25 lety na nějakém firemním večírku dal nějaký kolega ruku kolem ramen, nebo jí sáhnul na koleno. Tak se zvedla a šla někam jinam. Stejně tak jí nedávno na parkovišti nějaký řidič nadal do krav, protože nezaparkovala dost rychle.

Tak s tím má jít na policii, nebo to dát na FB?

a nemáte pocit, že ženy popisují daleko horší věci, než jen ruku na koleně? ženy tam popisují, jak se před nimi obnažovali různí exhibicionisté a podobné věci.

Co se týče Vaší ženy a parkování - mohla by to klidně dát na FB, kdyby započala nějaká taková iniciativa. Nedivil bych se tomu, že by lidé zveřejňovali, s čím vším se setkávají od jiných účastníků silničního provozu. Tam se taky často dějí těžko uvěřitelné věci.

kdoví kolik dam, které teď žalují dosáhlo kariéry právě díky tomu, že se obtěžovat nechaly-takže z toho profitují podruhé

ale chápu to hlavně jako kampaň proti mužům, kteří zneužívají svého postavení-takže se mohou přidat i muži, kteří žádné významné pozice nemají a tudíž jim k nohám snadno nepadají ty nejkrásnější ženy herečky a modelky-takže nožná tak trochu závist na všech frontách

každopádně podobné zneužívání moci odsuzuji

Souhlasím s vámi, často taková kampaň asi poslouží jako zviditelnění někoho, kdo přestal být zajímavý a také se tak dají vyřizovat účty, případně se tím dá ledacos jiného ovlivnit. Dojímá mne tak více osud nějaké asistentky, která než aby přišla o flek, tak snáší šéfovy obscénnosti, než "chudák herec", na kterého jeho slavnější kolega kdysi vožralej upadl.

Ve svém článku považujete za nestydatost, když někdo upozorňuje na roky staré zkušenosti s nevhodným chováním či dokonce s násilím kolegů. Proč to považujete za nestydatost? Co se na těch činech po letech změnilo?

Je to stejný princip, jako nedávno odhalené rozsáhlé aféry se zneužíváním dětí v církevních institucích, řádech a sborech. Oběti také začaly vydávat svědectví až po mnoha letech – často až poté, co jim někdo svým osobním příkladem dodal odvahu svědčit. To je také nestydatost?

Někteří vězni nacisticých koncentráků byli schopni o svých zážitcích hovořit až po desítkách letech, někteří dokonce nikdy. Způsoby ubližování prostě nelze uzavřít do nějakých tabulek a dle nich určovat, co způsobuje trauma a co ne. Každý člověk má jiný práh fyzické i duševní bolesti.

Jestli chcete nevhodné chování, spočívající v položení ruky na koleno srovnávat se zneužíváním dětí či zážitkem z koncentráku, tak je to těžké.