Já se divím, že jste si třeba s panem Bártou a s lidmi, kteří Vám souhlasně přikyvují, nenašli chvilku zajet do Prahy. Tam byste se mohli chytit za ruce, aby jste měli tu energii a mohli byste lidem ve frontě vysvětlovat, že jejich způsob vyjádření účasti je cirkus , že jsou vlastně součástí honby politiků za body a že Gott byl jen zpěvák normalizační a že si stáním ve frontě jen připomínají stání při nákupech za komančů a mnohé další zvrácenosti. Jaká by byla asi tak odpověď?

V Praze bydlím, nemusím tedy nikam jezdit a pana Bártu neznám.

Co dělají lidé ve frontě je jejich věc a já jim v tom rozhodně bránit nehodlám. Píši o tom, že někdo vyvolal davovou psychózu.

O Gottovi se vyjadřuji slušně a z úctou, což je snad z posledního odstavce článku patrné.

Váš komentář mi tak přijde zcela bezpředmětný.

Karma. Chce to jen a jen zdravý rozum, nic jiného.

Při vší úctě k zesnulému je třeba toto bláznění lidí pojmenovat. Výsledek je totiž opakem úcty a podobá se to spíše jakési davové psychóze. Nedá mi to nevzpomenout na v něčem podobné poblouznění kolem "zlatých kluků z Nagana". Vždy to pak trvá jen několik dnů a rauš je pryč.

Hlubší reflexí pak je, že množství lidí jakoby ztratilo skutečný hodnotový kompas. A upínají se na "bůžky a modly". Včetně toho, že podobně jako při procitnutí z transu při rituálech woodoo přichází vzápětí kocovina. Bude se pak honem hledat jiná modla a po dalším poblouznění zase přijde kocovina. A takhle furt dokola. Obrovské riziko nastává ve chvíli, kdy se vlády nad podobným bůžků chtivým davem zmocní diktátor. Příklady z minulosti, viz např. Mussolini a Hitler, jsou děsivé.

Děkuji, myslím, že jste to přesně vystihl. Davová psychóza a tvorba kultu. Žádná pieta. V tomto případě nehrozí žádné nebezpečí, ale lze si na tom uvědomit, jak snadné je manipulovat s obrovským množstvím lidí.

Z mého pohledu jste celou tu věc dobře uzavřel i za mě.

Děkuji, to vnímám jako velkou pochvalu.

Předpokládám, že stejně jste hodnotil i pohřby jiných významných osobností, na kterých se sešlo více lidí.

No pohřby z generace Kimů bych asi rovněž hodnotil v tomto duchu

Úcta k zesnulému se dá vskutku projevit různě. Někdy i s, jindy i bez okázalé ,,rádobypiety", jindy až ,,masově". Vždy je to však v první řadě záležitostí pozůstalých. A někdy se to může projevit až tak, že za ,,pozůstalé" se považuje i sama ,,široká veřejnost". A za pár dní vše opět pohasne. I hysterie i moralizování k oné ,,události". A to i na těchto stránkách. Jen ty písničky asi zůstanou dál

Píši něco podobného o kousek výš. Davová psychóza na demonstraci na Letné nevadila. Kdyby byl pohřeb koncipován jako protest proti vládě - určitě by byl vyzdvihován.

Vás musí strašně hňácat, že ten člověk byl tak moc oblíbený, co...? Ani v den rozloučení s ním si nedáte pokoj, to puzení musí až svědět...

Proboha jak jste na základě tohoto nekonfliktního textu dospěl k závěru, že autora něco "strašně hňácá"?

To je opravdu jen Váš osobní názor. Spousta lidí to zřejmě cítí jinak.

Ale pane Turnere chápejte ty kteří stáli (případně seděli na stoličkách, jako pán Karol) celou noc před můstkem na Žofín.

Vždyť Mistr v soutěžích o Slavíky byl jejich idólem v oněch létech, kdy se jak možná i Vy pamatujete, se stávaly fronty na mnohé běžnější věci, než tato smutně-slavnostní výjimečná událost.

A tak si patrně symbolicky z nostalgie a vzpomínek tímto způsobem připomenou ona léta svého mládí, na které mnohdy s láskou stále vzpomínají, a která se alespoň ve formě front na potravinářské, zelinářské, průmyslové i papírnické zboží snad už nikdy naštěstí nevrátí.

Jak jsem uvedl jinde, jde to zvládnout podstatně elegantněji, bez onoho humbuku a aniž bych byl (kdo ví zda ještě ne cíleně) vláčen médii.

Tady ve skutečnosti o Gotta jako takového až tak moc nejde. klíčem ke všem událostem, které se v souvislosti s ním za poslední týden odehrály, je podle mě skutečnost, že významná část tohoto národa přijala Gotta za cosi jako imaginárního člena rodiny, milence a někteří dokonce pochopili jeho příjmení jako jeho podstatu. A proto jeho skon, sám o sobě nijak tragický (srovnám-li třeba s osudem novináře Kuciaka a jeho snoubenky), je vnímán tak, jako by skutečně části národa v jednom dni hromadně zemřel příbuzný. Smutek, který tento národ oficiálně právě dnes sužuje, není vlastně až tak smutek z úmrtí Gotta, ale spíše smutek za lidi, kteří v důsledku přepjatého emocionálního vztahu k této osobě dnes smutní.

I divil se včera náš pan rektor, co že to dělám, když na výtah čekám skryt a po otevření dveří jen obezřetně vysunu hlavu, abych se podíval, co že se uvnitř nachází. Když jsem mu sdělil, že se obávám toho, že ve výtahu bude Gott, neb je už fakt všude, uznal mé konání za dobré a kvitoval slovy "Jo, v těchto zjitřených dnech musí být jeden furt ve střehu!"