Každé kulturní dílo vzniklo v realitě té aktuální doby. Některé obohatí a jiní je vnímají ideologicky a nenávistně. A ve svojí nenávisti a potřebě prosadit ten jejich jediný správný pohled na svět jsou ochotni rozpoutat další válečné běsnění.

Souhlas, s východní propagandou jste se již popral a pochopil. A co propaganda západu, nesmyslné války USA?

Čtyři z tanku a pes byl polský seriál o polských tankistech (a psu). Od začátku to bylo míněno jako vtipný seriál, víc pro pobavení než co jiného. A ano, na tehdejší dobu řemeslně slušně udělaná věc.

Jestli jste to chápal jako "dokudrama", pak je to srovnání ve vašem blogu v pořádku.

V opačném případě se vám povedl absolutní nesmysl.

Tak čtyři z tanku a pes zrovna nebyla ruská propagandy, byl polský serial natočený podle knihy polského autora... Byl poplatný své době, ale víc než ideologicky zaměřený byl úsměvný pro svou naivitu...

Na Šaryka bych se zase mohl podívat. Pouštěl jsem ho dětem, ale ty to nějak nezaujalo. Legraci z války si umí perfektně dělat francouzi. Ty jejich válečné komedie jsou povedené. Sedmá rota, Stepující stonožka, Velký flám..... U nás možná Nikdo nic neví nebo Stůj nebo se netrefím

Tak Čtyři s tanku a pes byli napsáni velmi řemeslně. Propaganda tam je, ale taky tam je nadsázka a realita války. A autor si taky uměl i ze svého díla udělat srandu, třeba jak jim kapitán Klos pomáhá útéct, respektive ujet z německého zajetí. Tuším v televizním seriálu ho hrál dokonce původní herec. Viděl bych to spíš jako mírně nadprůměrné dílo , i v porovnání s válečnými díly USA.. A četl jsem i dost horších škvárů z ruské strany, o druhé světové.

Přesně tak. Nic není směšnější než to, co samo sebe bere smrtelně vážně. Dvojnásob to platí u mrňavých chlapů.

Moje matka pocházela z oblasti kolem Lvova a zažila nejprve obsazení Rudou armádou v roce 1939 a poté v roce 1941 německou armádou. Vždycky tvrdila, že Rusové se chovali hůř. Děda narukoval jako záložní poddůstojník do polské armády, dostal se do sovětského zajetí, ze kterého už se nevrátil. Nevíme, jestli skončil v Katyni, Mědnom, nebo někde v sibiřském gulagu. Takže když jsem rozum bral, dostalo se mi od matky dostatečného poučení a byl jsem tedy hodně vzdálen tomu, abych si SSSR nějak idealizoval. A srpen 1968 mi dal za pravdu.

četl jsem vzpomínky jednoho Slezana, který musel narukovat do Wehrmachtu a překvapily mě některé jeho historky. Například, když byly na nepřátelském území někde na Ukrajině nebo kde, vsjo ravno, místní ženušky se jich ujaly - daly jim najíst, vypraly jim prádlo, chovaly se k nim vstřícně, žádná partyzánština, jak to popisovala sovětská propaganda.

Článek, který se neveze na vlně předstírání, předvádění ušlechtilosti nebo burcování. Normální popis cesty k moudrosti v prostředí masivní ideologické manipulace informacemi, ačkoli to autor skromně maskuje.

Díky.

Čím jsem starší, tím méně se dokážu ztotožňovat s obsahem pojmů, jako je národní hrdost či vlastenectví, o nacionalismu ani nemluvě. Tyto emoce a jejich projevy mi dávají smysl, když jde o zajištění kvalitního života lidí, zabezpečení práv a svobod. Pokud žádný cizí element práva, svobody a spokojený život jedinců neomezuje či přímo nelikviduje, je vlastenectví prázdným pojmem, respektive ho lze ztotožnit s prostou láskou k nějakému místu, kultuře a lidem. Hrdost na úspěchy našinců bývá falešná, protože na nich mívá stát, národ pramalý podíl a ti hrdí-neúspěšní pak vůbec žádný. Naopak vlastenectví snadno přerůstá v nacionalismus, který je zhoubou naší civilizace, příčinou válek, konfliktů, utrpení, nesvobody a diskomfortního života lidí. Na své češství vůbec hrdý nejsem, protože to, na co bych hrdý být mohl, není mou zásluhou, a to co jsem mohl alespoň jako občan ovlivnit, ve mně žádnou hrdost nevyvolává, ba právě naopak, občas je mi spíše hanba.