Území, označovaná dnes jako "okupovaná" Izraelem, nepatřila po rozpadu osmanské říše žádnému svrchovanému, mezinárodní pospolitostí uznanému státu. Anexi Západního břehu Jordánskem neuznal kromě V. Británie a Pákistánu žádný jiný stát, dokonce ani státy arabské. Samostatný arabský stát, navržený rezolucí VS o rozdělení Palestiny r. 1947, sami Arabové odmítli. Nevyhlásili ho ani během 19leté okupace Západního břehu Jordánskem a Gazy Egyptem, ačkoli jim v tom Izrael nemohl nijak zabránit, kdyby se k tomu byli rozhodli. Čí území tedy Izrael okupuje? Jaksi samozřejmě se mluví o území palestinském. Ale stát jménem Palestina nikdy neexistoval. Jeho vznik se sice předpokládal, navrhoval, ale nikdy k němu nedošlo. Sporná území nejsou ve smyslu geografickém o nic víc "palestinská" než Izrael a Jordánsko. Palestinu jako útvar politický či národní si každá ze zúčastněných stran představuje jinak (na mapách OOP např. zahrnuje celý Izrael) a dohoda o její budoucí podobě je stále v nedohlednu. Z hlediska mezinárodně právního žádná Palestina neexistuje, nemůže tudíž být ani "okupovaným územím".

Až se Palestinci vzdají svého cíle - zničení Izraele a přestanou podporovat teroristy (dnes Hamás, dříve OOP v čele s Arafatem), tak mohou žít vedle Izraele v míru a možná si i vyjednají nějaké ústupky.

Bohužel pro ně to od roku 1947 byli vždy oni, kdo na Izrael útočil.

Klidně mohou žít se Židy v Izraeli, tak jako žije 1, 5 milionů Arabů- muslimů mají stejná práva s izraelskými Židy. Arabové v Izraeli mají stejná práva, včetně hlasovacího. Stát Izrael je jednou z mála zemí, kde mohou volit i arabské ženy, Arabové mají stejné možnosti získat vedoucí pozice v zemědělských, průmyslových podnicích či ve službách Mají možnost si kupovat půdu. Arabští studenti mají volný přístup na střední a vysoké školy. Někteří dobrovolně slouží v jejich armádě. Jako velvyslanec ve Finku zastupuje stát Izrael Arab-muslim. Jako velvyslance v Turecku zastupuje stát Izrael Arabka- muslimka. Tisíce Arabů tak zvaných Palestinců jsou zaměstnány v Izraeli. Kdo však společně s Izraelci žít nechce, tomu je k dispozici rovnocenná, dokonce třikrát větší země na druhém břehu Jordánu, není tedy třeba „zahánět Izraelce do moře“,

"...na základě Rezoluce OSN v roce 1947 měly vedle sebe vzniknout židovský a arabský stát... Krach tohoto plánu vedl k prvnímu izraelsko-arabskému konfliktu"

Konkrétněji, Arabové plán odmítli a zaútočili s cílem "zahnat Židy do moře". To je počátek arabsko-izraelských vztahů.

Na základě doporučení Valného shromáždění OSN v roce 1947 byl doporučen vzniknout dvou států Židovský a Arabský. Liga Arabských zemí to odmítla. Izrael to přijal i když dostal ze 75% poušť a to co koupil. Jeruzalém měl na 10 let spadnout pod správu OSN a pak mělo rozhodnout referendum.

Jádro problému má jméno Korán. Dle této "knihy knih" jsou muslimové nadřazeni všem ostatním náboženstvím a bezvěrcům dvojnásob. Mají za povinnost šířit islám po celém světě. Také to dělají. A nepřestanou.

Po mnoha letech marné snahy se ukázalo, že Palestinci nemají na to mít a spravovat vlastní stát. Místo vzdělávání se a práce dali přednost nenávisti, zbraním a žití ze zahraniční pomoci. A do čela si zvolili teroristy z Hamasu. Izraeli už nezbývá z bezpečnostních důvodů nic jiného než projít pásmo Gazy dům po domu vyhubit Hamas, sebrat jim zbraně, zničit tunely a další teroristickou infrastrukturu.

Palestinští Arabové nejsou státotvorným národem, který má předpoklady budovat svůj stát jako ekonomický soběstačnou správní jednotku , která by fungovala v mírovém soužití se svými sousedy.

Takže hovořit o tom, že by samostatný stát Palestina vyřešil problémy Palestinských Arabů a jejich sousedské vztahy s Izraelem, je iluze.

Ohledně vyjádření Jana Krause se dopouštíte podstatné logické chyby. „Antisemité dnes neútočí na Židy jako takové, ale kritizují a napadají Izrael. To je nová finta, kterou dnešní rasisté a antisemité používají."

Toto neznamená, že každá kritika Izraele znamená antisemitismus a je proto nepřijatelná, jak to interpretujete, ale že tento způsob používají antisemité. Pro krátkost rozhovoru to není blíže rozebráno; nepřímo pro to svědčí i Krausovo "Oni vlastně říkají, že když někdo ublíží Židovi, tak je to v pořádku. Ale u ostatních lidí je to tragédie. Jen u Židů to nevadí." - má se měřit stejným metrem.

Ještě poznámka k dvoustátnímu uspořádání: Izrael k tomu byl ochoten za podmínky uznání práva Izraele na existenci. Dohodu v USA před více lety Izrael podepsal, ale Abbás nakonec cuknul s tím, že by ho jeho vlastní zabili.

Na území Britského mandátu Palestina o rozloze 118 000 km/2. vzniklo Jordánsko a Izrael. Izrael měl slíbenou celou rozlohu Palestiny a dnes má z této rozlohy 18, 8 % a z toho je ze 75% poušť.

Antisemitismus je nepřátelství nebo předpojatost vůči židům jako představitelům židovského náboženství judaismu, etnické skupině nebo rase. Přestože samotné slovo antisemitismus odkazuje ke všem semitským národům, je tento termín používán většinově pro označení nepřátelství vůči židům. Jde o formu xenofobie, která může mít různé formy, od osobní nenávisti až k institucionalizované násilné perzekuci. Krajním příkladem antisemitismu je otevřeně nepřátelská nacistická ideologie Adolfa Hitlera, která vedla ke genocidě evropských židů.

obě strany toho blízkovýchodního konfliktu se už od roku raz dva ukrutně snaží, aby úplně každý na celém světě do něj co nejvíc emočně investoval. A to jsou potom ty hysterické následky. Komparativně, když si dají přes hubu Azerové s Arménci, což je konflikt docela podobný i podobně zavilý, tak naprostá většina lidí na světě nemá nutkavou potřebu se k tomu co nejkategoričtěji vyjadřovat

Izrael se nesnaží, jemu to jenom škodí. Na Izrael se soustřeďují všechny mezinárodní organizace + muslimský svět. Když bojují mezi sebou Arabové tak je to uvnitř jejich komunity, normálka, ale když "nevěřící" Žid porazí Araba, tak to se osobně dotkne všech 2miliard muslimů.

Jiná kapitola jsou ty mezinárodní organizace. Jednak jsou v nich taky muslimské země, a jako další vysvětlení se říká skrytý antisemitizmus/antisionizmus. On ten Izrael svojí troufalostí a úspěšností mezi státy vyvolává podobné emoce, jako židovská menšina v cizí zemi. Čili to, co tady vyvrací autor