O odzbrojovací směrnici EU ještě jednou (a vážně)

Jaké zbraně mají být vlastně zakázány? Kdo takové zbraně má mít, a kdo by je  vlastnit chtěl? Proti čemu se  ve skutečnosti zvedl takový odpor? A jaké mají pohnutky politici, kteří kritizují toto restriktivní opatření?

Když jsem tak četl komentáře na toto téma a zjevně negativní postoje čtenářů na můj příspěvek,  spolu se smrští podobně jednoznačných stanovisek na blogu, v médiích i v reálném životě, trochu jsem zapochyboval i sám o sobě. „Jsi, Turnere, „mimoň“, to se všeobecně ví, ale je to tak, že zastáváš i v tomto případě nějaké absurdní, s míněním téměř celého národa neslučitelné stanovisko? Četl a slyšel jsem na toto téma mnohé, ale nic, co by mě přesvědčilo, že je tento předpis v něčem nebezpečný a obecně špatný.

Kladl jsem si v tomto článku http://turnerjiri.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=592738  otázku komu tato směrnice může vadit, a co je jejím skutečným obsahem. Nemohl jsem si asi odpustit tuto záležitost ironizovat a bojovníky proti tomuto rozhodnutí zesměšňovat, což možná pobouřilo i ty, kteří mají nějaký neutrální postoj. Připadá mi také, že kdo schvaluje nějaké rozhodnutí EU, je u nás asi chápán jako kolaborant.

Zmínil jsem se v tomto blogu o tom, že chápu obecně negativní postoj ke všemu, co přechází z Bruselu, ale smířit se s tím nedovedu. Skutečnost, že EU jen kritizujeme nebo si přejeme její zrušení, přece nemůže každé její rozhodnutí učinit špatným a hodným protestu. Osobně jsem zastánce Evropské unie jako ideje, ale její fungování se mi také nelíbí, přesto ale nemohu šmahem celou její činnost označit za škodlivou. Je to právě naopak, těch pozitiv je mnoho, ty však momentálně vnímáme jako samozřejmost a vidíme pouze negativa.

 Ale vraťme se k té „nešťastné“ směrnici. Budu znovu citovat její zcela reálný dopad, ale ještě před tím musím konstatovat její zásadní myšlenku: Ta směrnice vyjadřuje, že je nežádoucí, aby se lidé ozbrojovali zbraněmi primárně určenými pro armádu a bezpečnostní sbory a dlouhými zbraněmi, které konstrukčně umožňují skryté nošení. Bez ohledu na to, jaký takové nařízení může mít efekt, je, myslím, zcela zjevné, že je to reakce na teroristické útoky. Myšlence, že je to naopak něco, co terorismu napomáhá, opravdu nerozumím.

To nepochopení se skrývá právě v tom, koho a co tento předpis omezuje. Ještě jednou to tedy zopakuji: Ta restrikce se týká pouze lidí, kteří příslušnou zbraň dosud nevlastní, ale chtěli by si ji pořídit. Tedy ne jakoukoli zbraň, ale pouze poloautomatické krátké zbraně se zásobníkem s větší kapacitou než 20 nábojů a poloautomatické dlouhé zbraně se zásobníkem na více jak 10 nábojů. Zakázány budou také zbraně, které mají skládací nebo teleskopickou pažbu.

Co si pod tím představit? V případ krátkých zbraní jsou zbraně typu našeho „škorpiona“, tedy zbraně s větší kadencí a větším zásobníkem než mají pistole. V případě dlouhých zbraní se jedná o různé útočné pušky, tedy zbraně lidově nazývané „samopaly“ a speciální samonabíjecí kulovnice.  Zákaz zbraní, které mají skládací nebo teleskopickou pažbu je to snad jasný. A to je vše. Nutno k tomu dodat, že prodej těchto zbraní je u nás trvale značně omezen a výjimka k jejich pořízení není nepodobná té navrhované, tedy, že tyto zbraně budou moci vlastnit členové branných organizací.

A teď mi, prosím, řekněte, kde je ten problém?  Odmyslete si na chvíli, že je to rozhodnutí Evropské komise a zapomeňte na spekulace, že je to první krok k úplnému odzbrojení, a povězte mi, kdo z nás takové zbraně potřebuje? Kterému našemu občanovi, který z nějakého důvodu chce být ozbrojen, nestačí na obranu, pistole, revolver či běžná kulovnice nebo brokovnice? K čemu potřebuje normální člověk útočnou pušku? Kam s ní může chodit a na co jí použít? Nabízí se jediné dvě odpovědi. Může ji použít k boji v případě nějakého ozbrojeného (válečného) konfliktu nebo ji může zneužít jako terorista, nic jiného mě nenapadá. Válečné konflikty řeší ozbrojené složky, a pokud někdo má pocit, že se i jako civilista má zapojit do výcviku potencionální obrany, tak vstoupí do příslušné organizace, ve které bude jasně evidován a také cvičen k použití takové zbraně. Mám o tom své mínění, ale ta možnost již je a směrnice vznik takových organizací předpokládá.

Dodávám jen pro pořádek, že již existující vlastníci takových zbraní je nemusí odevzdávat a nikterak se toto opatření nedotýká sportovních střelců a myslivců. A naopak tato směrnice se restriktivně dotýká naprosto mizivého promile lidí, respektive vlastně vůbec ani nevím koho, protože, jak už bylo řečeno, kdo je ten, kdo chce být vyzbrojen vojenskými zbraněmi a nebýt v nějaké vojenské organizaci? Zamysleme se tedy, proti čemu vlastně protestujeme a také nad tím, proti čemu a z jakých pohnutek proti tomu protestuje naše politická reprezentace.

Poznámka: V tomto článku jsem se nezmínil o těch částech směrnice, která se týká evidence vojenských replik, vzduchových a plynových zbraní a eventuální nutnosti ZP na perkusní zbraně a pod. Neučinil jsem to proto, jelikož to nepovažuji za něco, co souvisí s diskutovaným tématem, tedy  s bojem proti terorismu respektive s našim oslabením v tomto boji díky této směrnici. To nemá co dělat s nějakou národní bezpečností, to je administrativní opatření, které nemíním jakkoli komentovat a ni hodnotit, protože jeho veškerým aspektům a dopadům nerozumím. Chápu, že to může být pro majitele takových zbraní nepříjemné, ale to je na zcela jinou diskusi.