Trumpovo vymítání čerta ďáblem na summitu sunnitů v Saúdské Arábii

Když jsem vyjadřoval určité pochybnosti ohledně cesty amerického prezidenta do Saúdské Arábie, tušilo se už, co tam bude dělat, ale netušilo se, co všechno tam bude říkat. To jsem si poslechl až z jeho projevu.

Nepatřím vskutku k Trumpovým obdivovatelům, ale jsem schopen jeho roli vnímat i pozitivně, což ovšem není případ jeho včerejšího projevu na summitu muslimských států v Saúdské Arábii. To nebyl projev nejmocnějšího světového státníka, který se snaží řešit krizový stav islámského světa, ale spíše šaška, jenž si nevidí do úst. Trump ve své podstatě navázal na své velkohubé předvolební a povolební prohlášení, ve kterých popisuje neskutečné, slibuje nereálné a s komplexní problematiky vyzobává jakési fragmenty, které stále opakovaně absurdně rozvádí. Je to možná účinná taktika, protože méně přemýšliví či nepozorní posluchači mohou na chvíli propadnout pocitu, že řečník pojmenoval problém, našel řešení, a co není už tímto vlastně vyřešeno, vyřešeno bude, když jaksi všichni budeme „táhnout za jeden provaz“.

Vraťme se tedy k onomu projevu. Pomiňme nejprve pro mne neadekvátní projevy loajality až podlézavosti k saúdskoarabskému režimu reprezentovaného na konferenci králem Salmánem. Zdvořilost k hostiteli je hezká věc, ale i ta má své meze. Ale budiž. Asi nejzásadnější absurditou celého projevu je však to, že za jediný problém muslimského světa byl označen terorismus a boj proti němu, tedy proti konkrétním lidem a organizacím, což má být tou společnou a spojující ideou. Za jediného podporovatele islámského terorismu byl pak označen Írán. I s problematikou neobeznámený člověk si, myslím, dovede domyslet, že terorismus je jakýsi vrcholek ledovce, v jehož potopené části bývá radikální ideologie a jí zfanatizovaní lidé, které inspirují a také aktivují určité společenské poměry, vlastní frustrace a zhoubné působení válečných konfliktů. Může to působit cynicky, ale důsledky terorismu, jakkoli hrozné, jsou zanedbatelné v porovnání s probíhajícími válečnými konflikty a všemi jejich důsledky, mezi nimiž je i onen terorismus.

Ideologií, která v tomto případě působí je radikální islám, jehož ideologickou základnou je mimo jiné wahhábismus, který je politicko-náboženskou doktrínou některých muslimských tátů. V prvé řadě Saúdské Arábie. A jsme u meritu problému. Saudská Arábie je státním zřízením středověká monarchie s pro nás těžko představitelnou absencí jakékoli demokracie, která díky svému bohatství a vlivu exportuje tuto fundamentalistickou a nesnášenlivou formu islámu do okolních států i do muslimských komunit po celém světě. Rozebíral jsem wahhábismus a s ním související salafismus v minulém článku (čtěte zde), tak jen připomenu, že jedním z projevů této ideologie je zcela nesmiřitelný postoj k reformám i jiným formám islámu, tedy především k šíitismu. A jsme hned u druhé podstaty problému. Absolutní majoritu tvoří šíité v Íránu (také v Ázerbájdžánu, Bahrajnu a Iráku), který, světe div se, byl označen za původce veškerého islámského terorismu.

Bylo by jistě nesprávné spatřovat v Íránu, který se po islámské revoluci výrazně odsekularizoval, nějakého obětního beránka, ale „jeho podpora terorismu“ spočívá víceméně „pouze“ v podpoře šíitské vládnoucí menšiny Sýrii, tedy Bašára Assada, a šíitské nevládnoucí většiny v Iráku, Bahrajnu a také významné šíitské enklávy na severovýchodě Saúdské Arábie. Nechci v žádném případě vyvolávat pocit, že šíité jsou ti dobří a sunnité zlí, Bašár Assad jmenovitě je velmi problematický vůdce, ale otevřeně podporovat sunnity proti šíitům, jako akt řešení blízkovýchodní problematiky, je poněkud silná káva i pro Araby (tedy vlastně pro “Nearaby“, protože šíitsko-sunnitský konflikt má v současném světě i etnický podtext, protože většina šíitů nejsou etničtí Arabové). Poněkud podivně působí i protiíránaká rétorika v době, kdy v aktuálních íránských volbách zvítězil nad náboženským vůdcem liberálnější politik, stávající prezident Rúhání, který se prezentuje opatrným otevíráním se světu.  

V této souvislosti mě napadl jeden historický aspekt (ono by se jich našlo více, ale tento stojí za to), jehož ignorace prezidentem Spojených států je do nebe volající. Ten „aspekt“ se jmenuje Saddám Husajn. Před léty byl právě on věrným spojencem USA a zůstal jím, i když začal likvidovat šíity a zvláště pak Kurdy na území Iráku a byl zdatným importérem zbraní pří válce s Íránem, kterou vyvolal.  Nepohodlným a posléze nepřítelem Ameriky se stal, až když napadl v roce 1990 Kuvajt, po kterém následovala válka v Zálivu a posléze invaze spojenců v roce 2003. K tomu je třeba dodat, že Saddám se zpočátku jevil jako osvícený a proevropsky orientovaný vůdce, který kontrastoval s Ajatolláhem Chomejní, který vedl íránskou islámskou revoluci.

I Bašár Asad se jevil po dědičném nástupu na prezidentský post v Sýrii jako nadějný politik, z čehož je patrné, že je těžké usuzovat, co se z kterého mladého diktátora vyklube, ale namístě je jistě obezřetnost. Saúdský režim a jeho aktivity však nejsou nikterak nečitelné a tvářit se a předstírat, že právě tento režim má přinést ideály smíření a spolupráce do této oblasti, není naivní, tomu snad nikdo ani nevěří, ale krajně nebezpečné. Nelze to chápat jinak, než jako naprosté nadřazení ekonomických a mocenských zájmů nad principy, kterými se američtí představitelé tak často a tak rádi ohání. Vyvolává to představu, že euroatlantický svět si žádné ukončení konfliktů a urovnání poměrů vůbec nepřeje, ba právě naopak. Donald Trump hodlá zjevně tuto strategii dovést ad absurdum.